Učitel mého dítěte sdílí jeho fotky na internetu aneb Morálně přípustné hranice v postování dětí

V posledních letech se hojně diskutuje o postování fotografií dětí a nezletilých na sociálních sítích. V případě postování ze strany rodičů se pro to již dokonce ujal název sharenting. Zároveň se setkáváme s čím dál častějšími omezeními ze strany rodičů právě v oblasti sdílení fotek jejich dětí. Ať už to jsou prarodiče, vzdálenější příbuzní či dokonce přátelé, počet rodičů, kteří kladou důraz na to, aby tito lidé nesdíleli fotografie jejich dětí, se stále zvyšuje. Studie “Why Does a Teacher Feel the Need to Post My Kid?”: Parents and Teachers Constructing Morally Acceptable Boundaries of Children’s Social Media Presence autorů Ciny a Vandini se soustředí na další level této problematiky, a to sdílení fotografií dětí ze strany jejich pedagogů.

Studie

Autoři zanalyzovali celkem 13 online diskusí tematizujících pedagogy z jeslí a prvního stupně vzdělávání, kteří sdílejí obrázky dětí na internetu. Výsledky průzkumu ukázaly, že se rodiče nad sdílením fotek svých dětí ze strany pedagogů pozastavují a cítí se tím silně oslabováni v oblasti ochrany jejich digitální stopy. Rodiče si v diskusích nejen stěžují na snižování jejich pravomocí, ale také navrhují různá řešení k obnovení rodičovské autonomie. Ze studie vyplývá, že by práva rodičů, pokud jde o stanovování hranic sdílení fotografií jejich dětí v online prostředí, měla mít větší váhu. Zde je nutné dodat, že studie se soustředila pouze na diskuse z jednoho z nejpopulárnějších rodičovských webů v USA. V Evropě, nebo alespoň u nás, je od odsouhlasení regulí GDPR situace zřejmě lepší.

Zatímco mezi rodiči nalézáme stále silnou skupinu těch, kteří digitální stopu svých dětí příliš neřeší, rozšiřuje se i protipól, totiž skupina rodičů, kteří digitální stopu svých dětí až úzkostně chrání. V online diskusích, které se v případě rodičů často stávají jakýmisi arénami pro řešení různých (v tomto případě především morálních) dilemat, se poté často objevují až panické záchvaty emocí. I z těchto důvodů autoři studie považovali online diskuse za vhodný materiál pro zkoumání názorů rodičů na dané téma.

Studie je součástí většího projektu, a to zkoumání digitálních dilemat, která rodiče zažívají v souvislosti s online soukromím a přítomností na sociálních sítích jejich dětí. Projekt sleduje konstruování a kritizování morálně vhodných praktik v těchto oblastech. Daná dílčí studie se zaměřuje pouze na výbuchy emocí, které rodiče zažívají ve chvíli, kdy pedagog, tedy nerodinný příslušník, překračuje nepsané hranice očekávaného chování v online prostředí.

Autoři studie popisují, jak je těžké pro rodiče i pedagogy nastavit v oblasti postování fotografií dětí, respektive studentů ideální rovnováhu. Davide Cino působí na univerzitě v Milánu a je autorem mnoha článků týkajících se témat jako ‚děti v online prostředí‘, ‚digitální dovednosti‘ či ‚digitální rodičovství‘. Za své články získal také několik ocenění. (Davide Cino, 2024) Stejně jako její spoluautor, i Chiarra Dalledonne Vandini vystudovala univerzitu v Bologni, kde má i stálé působení. Ve svých výzkumech se zaměřuje zejména na pedagogiku dětí do 6 let. (Chiarra Dalledonne Vandini, 2024) Toto není jejich jediná společná studie.

Pro tento výzkum si autoři stanovili následující otázky:

1. S ohledem na co diskutují účastníci případy, kdy učitelé sdílejí informace o dětech na sociálních sítích?
2. Jak jsou, pokud vůbec, postavy rodiče a učitele ohraničovány ve vztahu k digitálním stopám dětí?
3. Jaká řešení těchto zvratů jsou diskurzivně navrhována a spoluvytvářena, pokud vůbec? (Cino, D., & Vandini, C. D. (2020)

První otázka se soustředí na diskuse ke slabým online hranicím mezi rodinou a školou, druhá sleduje rozebírání dobrých a špatných digitálních rodičů a učitelů, třetí otázka pak zkoumá přispěvatelské návrhy řešení daného problému.

Výsledky

Fakt, že online prostředí není pro děti bezpečné, a to ani pro jejich fotografie, se objevoval hojně i ve sledovaných diskusích. V případě, že se děti objeví na síti, aniž by se o to samy zapříčinily, potřebují dospělé, aby převzali odpovědnost za možná rizika a chránili jejich soukromí alespoň do doby, než o něm budou moci zodpovědně rozhodovat samy.

Autoři studie došli k závěru, že z diskusí vyplývá jejich podstatný význam jak pro rodiče frustrované z odpovědnosti za digitální stopu svých dětí, tak pro učitele a následně výzkumníky a lidi pravomocné upravovat psané hranice v řešené oblasti sdílení fotografií dětí v online prostředí. Učitelé zaplňují v životech dětí nemalou část, na druhou stranu za dítě mají odpovědnost pouze do určité míry. Pedagogové se často snaží držet psaných pravidel, regulí i nejrůznějších doporučení, je ale také pravdou, že se dennodenně setkávají s fotografiemi svých studentů sdílenými jejich rodiči, což může podporovat jejich tendence sdílet takové fotografie také. Jak ale autoři zdůrazňují, je třeba stanovit jasnější hranice pro tyto nerodinné aktéry v dětských životech, jelikož v otázce zodpovědnosti za digitální stopu dětí by měli mít plnou odpovědnost a právo rozhodovat jen rodiče.

Osobní závěr

Jakkoliv v našem prostředí se již vcelku ujala pravidla daná nařízením o ochraně údajů, a tedy se nám zkoumané diskuse mohou zdát málo opodstatněné, digitální stopa našich dětí je něco, nad čím je třeba se neustále zamýšlet a zvažovat, jak ji zdravě omezovat, a zároveň jak nakládat s naší odpovědností za ni. GDPR nejen pedagogy striktně a násilně omezilo, nicméně v tomto ohledu to jako rodič nepovažuji za špatný krok. To, co se v amerických diskusích bude možná ještě pár let řešit, my již řešit nemusíme.

ZDROJE:

Cino, D., & Vandini, C. D. (2020). “Why Does a Teacher Feel the Need to Post My Kid?”: Parents and Teachers Constructing Morally Acceptable Boundaries of Children’s Social Media Presence. International Journal of Communication, 2020(14), 1153–1172. https://ijoc.org/index.php/ijoc/article/view/12493/2982

Davide Cino. (2024). ResearchGate. Retrieved May 4, 2024, from https://www.researchgate.net/profile/Davide-Cino

Chiarra Dalledonne Vandini. (2024). Unibo. Retrieved May 4, 2024, from https://www.unibo.it/sitoweb/chiara.dalledonne2

Šifrovací technologie: Chrání nás, nebo je to jen iluze bezpečnosti?

Ve své práci Don’t Kill the Messenger se Veronika Balbuzanova zaměřuje na to, jak by šifrovací technologie komunikačních služeb mohly změnit legislativní prostředí týkající se zveřejňování dat. Narážíme v tomto ohledu na zásadní otázku. Koho šifrovaná data chrání? Obyčejné lidi nebo padouchy a teroristy? Balbuzanova se zaměřuje na šifrování „end-to-end“ a dočasnou (mizející) komunikaci, které chrání soukromí uživatelů, ale zároveň ztěžuje práci vyšetřujícím orgánům. Tento problém je známý pod označením „Going Dark Problem“.

V současnosti, kdy každý den posíláme obrovské množství zpráv přes různé komunikační platformy, se šifrování stává klíčovým prvkem naší digitální bezpečnosti. Například WhatsApp a jeho šifrování end-to-end znamená, že nikdo jiný než komunikující strany si nemůže přečíst obsah zpráv. Tento přístup chrání data před zvědavýma očima, ale co se stane, když je potřeba informace získat pro vyšetřování závažných zločinů? Ani samotný WhatsApp však do konverzací nedokáže proniknout, tudíž nedokáže pomoci například při vyšetřování trestné činnosti nebo terorismu.

Balbuzanova uvádí také případ, kdy Apple odmítl FBI pomoci odemknout iPhone teroristy, což vyvolalo velkou veřejnou debatu o rovnováze mezi soukromím a národní bezpečností. Stále častěji se tak setkáváme s otázkou, jak moc můžeme důvěřovat technologickým společnostem, že správně balancují mezi ochranou našich dat a potřebou spolupracovat s vládami. Na jedné straně chrání naše osobní data, ale na druhé straně chrání i data vrahů a teroristů, kteří se přes jejich platformy mohou domlouvat na další trestné činnosti.

Dnešní digitální éra sociálních sítí přináší nové výzvy. Sociální média jako Facebook, Instagram, nebo Twitter se stávají platformami, kde uživatelé sdílejí osobní informace, názory a zážitky. Zde šifrování hraje důležitou roli v ochraně uživatelů před hackingem a neoprávněným sledováním. Avšak stejně tak může komplikovat práci orgánů činných v trestním řízení, které potřebují přistupovat k datům v rámci vyšetřování, protože se bohužel na těchto platformách nesdílejí pouze plány na dovolenou, ale také plány teroristických činů.

Jak můžeme tedy najít správný kompromis? Balbuzanova navrhuje, aby byly zákony jako Electronic Communications Privacy Act a Stored Communications Act aktualizovány, aby lépe reflektovaly současné technologické prostředí. Tato aktualizace by měla zahrnovat jasná pravidla pro přístup k šifrovaným datům, která by zohledňovala jak ochranu soukromí, tak potřeby národní bezpečnosti. V současnosti totiž neexistuje postup, který by jakkoliv umožňoval tato osobní data nabourat.

Dalším krokem by mohla být lepší spolupráce mezi technologickými firmami a vládními orgány. Navrhované řešení by mohlo zahrnovat vytvoření bezpečných dveří – speciálních přístupů, které by byly použitelné pouze v extrémních a řádně odůvodněných případech. Tento přístup by však vyžadoval velmi pečlivé zabezpečení, aby nedošlo k zneužití. Jiná cesta podle mého názoru však neexistuje. Nemůžeme chránit zločince, tím totiž zásadně nabouráváme svou vlastní svobodu a vystavujeme se obrovskému nebezpečí.

Vývoj nových technologií by měl být také zaměřen na vytvoření šifrovacích metod, které by umožnily účinnější a rychlejší reakci v případě právních požadavků, aniž by celkově oslabily bezpečnost uživatelů. Zde hraje klíčovou roli výzkum a vývoj v oblasti kyberbezpečnosti.

Problematika šifrování a soukromí v digitálním věku je komplexní a neustále se vyvíjí. Je nezbytné, aby společnost jako celek – od běžných uživatelů přes technologické giganty až po vládní instituce – diskutovala o těchto otázkách a společně hledala řešení, která budou spravedlivá a efektivní. Jaké technologické inovace přinese budoucnost a jak se s nimi vypořádáme, určí nejen naši schopnost chránit osobní údaje, ale i naši schopnost zachovat si svobodu a bezpečí v digitálním světě.

Možná by se teď vyplatilo zahodit svůj smartphone do nejbližšího koše a vyhlásit úplný technologický detox, ale všichni asi víme, že to se nestane. V digitální době už teď pár stovek let asi budeme žít a vlastním vzdorem nic nezměníme. Proto se zastavme a zamysleme se. Je před námi několik zásadních otázek, na které bychom si měli odpovědět:

Jak hluboko do našich digitálních životů mohou zasahovat vlády a soudy, aniž by nás to připravilo o soukromí, které tak chráníme? Nejde ochrana soukromí proti obecné bezpečnosti? Pokud technologické firmy vytvoří „bezpečné dveře“ do našich dat, kdo bude hlídat hlídače? Jak se ujistíme, že tyto speciální přístupy nebudou zneužity nebo hacknuty? Jak moc transparentní můžeme být? V době, kdy každé kliknutí a každý like může být zaznamenán, jak můžeme chránit naši digitální stopu? Co si vyberete vy? Jaký kompromis jste ochotni přijmout mezi ochranou vašich dat a pocitem bezpečí? Jakou váhu má pro vás osobní soukromí v digitálním věku? Samé otázky.

Martin Polívka

Zdroje:
Balbuzanova, V. (2020). Don’t Kill the Messenger: How the New Technologies Used by Internet-Based Communications Providers are Gutting Compelled Disclosure Laws. Journal of Law & Cyber Warfare, 8(1), 121-152

Piroheckého a Husárové polemika nad tvůrčím procesem a AI v literatuře z roku 2019

Studie s názvem „Tvořivost literatury v éře umělé inteligence“ uveřejněná v roce 2019 v časopise Česká literatura předkládá v úvodu dvě básně, z nichž jedna je dílem člověka a druhá vytvořená neuronovou sítí. Čtenáři jsou vyzváni k posouzení tvorby a odhadnutí které z krátkých dílek je lidským výtvorem, a která je strojová. Úvod textu se zabývá rostoucí schopností počítačů generovat literaturu a otázkou, jak tato skutečnost mění naše chápání literatury jako celku. Studie klade důraz na potřebu přehodnocení dosavadních předpokladů o literární tvorbě a upozorňuje na otázky týkající se hodnotového přístupu k literatuře v době umělé inteligence.
Projekty generování básnických textů pomocí umělé inteligence (AI) spadá pod označení elektronická literatura (e-lit). Od počátků tohoto žánru je generování básnických textů jednou z hlavních forem produkce a teoretizace těchto projektů je důležitou součástí jejího diskurzu. Počátky počítačově generované poezie sahají do padesátých a šedesátých let minulého století. Literatura vytvářená pomocí AI je nejnovějším pokračováním tohoto proudu e-lit, zabývajícím se možnostmi počítačové tvorby literatury a otázkami mediality, překladu a budoucnosti literárních forem.

Existují různé přístupy k generování básnických textů pomocí AI. Jedním z nich je využití rekurentních neuronových sítí (RNN), které se učí na základě textových dat a mohou fungovat na úrovni písmen nebo slov. Tyto sítě hledají vzorce v posloupnostech písmen nebo slov a generují texty na základě těchto vzorců.
Například projekt Jiřího Materny využívá neuronovou síť trénovanou na 80 000 básních z amatérského literárního fóra. Jeho software pracuje na úrovni písmen a umožňuje generovat básně, které jsou podobné těm lidským. Další projekty, jako je projekt Jacka Hopkinse, pracují se zvukovou rovinou jazyka a generují básně hlásku po hlásce, což umožňuje vytvářet metricky a rýmově vázané texty. Existuje i projekt, který generuje klingonskou poezii na základě vizuální poezie tvořené ze znaků počítačové klávesnice a šířené v určité komunitě. Další projekt využívá feministických textů z časopisu k tvorbě genderově orientované poezie.

Přestože některé počítačem generované básně mohou být považovány za kvalitní až geniální, většina vygenerovaných textů je spíše průměrná. Existuje stále velká náhoda v tom, zda bude počítačem vygenerovaný text kvalitní nebo ne. Ostatně podobně jako u lidských autorů. Tyto projekty generování básnických textů pomocí umělé inteligence postupně přinášejí nové formy tvorby literatury a otevírají diskusi o vztahu mezi technologií a tvůrčím procesem. Text hovoří o tom, že v oblasti generování textů umělou inteligencí jsou stále některé výzvy, zejména co se týče udržení koherence a tematické souvislosti v delších textech. Nicméně, technologický pokrok a umělecká kreativita postupně překonávají tyto limity. Toto je první část, ve které jsem silněji pocítil věk textu. V současné době, obzvláště u placených generativních nástrojů je nekoherence vzácnější a vzácnější.

Nicméně text sám poukazuje na to, že technologie postupuje a zároveň vypichuje, že existuje možnost spolupráce mezi lidmi a umělou inteligencí v procesu tvorby literatury. Uvádí případ z roku 2016, kdy byl vytvořen román za přispění umělé inteligence. Tento příklad také poukazuje na to, že čistá počítačová kreativita může být obohacena lidským smýšlením a konceptuálním rozhodováním.

Projekt Archerové a Jockerse, který v češtině vyšel pod názvem názvem Šifra mistra bestsellera analyzuje úspěšné prvky bestsellerů pomocí datových vědeckých metod, poskytuje cenné poznatky pro tvůrce literatury. Jejich práce odhaluje jazykové a tematické shody mezi bestsellery a identifikuje motivické vzory úspěšných románů. Není tedy pravda, že by umělá inteligence autorům jen škodila a připravovala je o živobytí.

Zajacova teorie kreativity, která se snažila přenést principy fungování živých systémů na literaturu, se zaměřuje na autora jako nositele tvořivosti. Tvrdí, že literatura může být tvořivá pouze tehdy, pokud čerpá energii ze svého okolí prostřednictvím autora. Avšak, s nástupem AI je třeba přehodnotit tuto perspektivu, protože literární texty mohou být generovány bez lidského vstupu. Tím se zpochybňuje role autora jako jediného nositele tvořivosti. Na rozdíl od Zajacovy teorie zdůrazňuje ale Bodenová v knize „The Creative Mind“ (2004) význam kombinatorického přístupu k tvořivosti. Tvrdí, že každý člověk je kreativní a že kreativita spočívá v nových, překvapivých a cenných nápadech nebo artefaktech, které vycházejí z existujících prvků. Bodenová také rozlišuje mezi psychologickou a historickou kreativitou a zdůrazňuje roli náhody v procesu tvoření. Nesmíme tedy zapomínat, že zbůsob práce člověka je práci AI velice podobný. Také diskutuje o problematických aspektech generování literárních textů pomocí AI, jako je absence hledačství nových forem a omezení znalosti o lidských motivacích. Bodenová argumentuje, že minimalistické texty jsou pro generování pomocí AI vhodnější, protože vyžadují větší míru interpretační práce od čtenáře.

Dějiny literatury od starověku až po současnost zahrnují opakující se spor mezi autory ohledně původu literárního díla. Tento spor se točí kolem otázky, zda je literární dílo výsledkem lidského umění, nebo má transcendentalní původ a člověk je pouze prostředníkem při jeho zaznamenání. Spory mezi transcendentalisty a racionalisty ukazují, že AI vstupuje do literárního prostředí převážně na stranu racionalistů. Použitím AI lze generovat texty v různých stylech, včetně těch, které jsou tradičně vnímány jako spirituálně inspirované. AI také ukazuje, že metafyzické významy v poezii se rozvíjejí až v procesu recepce textu, nejen v jeho genezi. Její role v současném literárním kontextu spočívá v demystifikaci literární tvorby a posilování komunikačních strategií. AI může akcelerovat proces demokratizace literatury tím, že umožní i lidem bez tvůrčích schopností vytvářet texty. To však vyvolává otázku, zda dosažení tohoto cíle přinese přínos. Komunikační aspekt literární tvorby je klíčový, a AI může paradoxně přispět k jeho posílení, protože je v této oblasti nenahraditelná. Nadále je AI v literatuře vnímána jako výzva ke strukturaci umělecké tvorby jako komunikace, nikoli pouhé produkce textů. V oblasti softwarového vývoje AI se rovněž otevírá prostor k přehodnocení používání pojmu kreativita, neboť některé systémy dosud nejsou schopny tvořit samostatně.

Studie zároveň upozorňuje na potřebu revidovat antropocentrické pojetí kreativity, a to zejména v kontextu současného technologického vývoje. Rozvoj AI v literatuře nepředstavuje dehumanizaci, ale spíše prohlubování lidské sebereflexe a humanizaci nových technologií. AI bude tedy formována podle toho, jakým směrem ji lidé povedou, a nemusíme se jí obávat, pokud bude zapojena do hluboce lidského a kulturního prostředí literatury.

Tento text jsem si k recenzi vybral proto, že pojednává současné velice trendy téma před několika lety. Zajímalo mě, jak pět let starý článek obstojí ve světle současného diskurzu a pohledů na AI. Co se týče pohledu na AI jako „dobrého sluhu a špatného pána“ tam se myslím moc nezměnilo, možná jsme jen trochu zpesimističtěli. Co ale článku úplně chybí, tak je otázka duševního vlastnictví jako takového a faktu, že AI může psát lidem podobné texty jen díky tomu, že vykrádá každého autora, co byl kdy publikovaný na internetu.
Celkově jsem vlastně překvapený, že na to kolik se toho změnilo a skoro nic neměnilo. Alespoň co se týče tohoto teoretického, filosofického nebo diskurzivního pojetí AI generované krásné literatury.

Konspirační teorie v „third spaces“ abeb Jak covid zpolitizoval spirituální influencerky

Pandemie covidu byla obdobím, kdy do veřejného prostoru začaly více pronikat všemožné konspirační teorie a iracionální vysvětlení probíhajících událostí. Jak a proč však začaly tyto konspirace prosakovat do jinak nepolitických částí internetu? Alespoň částečnou odpověď nabízí článek “We Are in Control”: Instagram Influencers and the Proliferation of Conspiracy Narratives in Digital Spaces, který zkoumá pronikání konspiračních teorií do obsahu instagramových spirituálních influencerek. Autorkou je antropoložka Mgr. Marie Heřmanová, Ph.D., která je absolventkou Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a v současné se zabývá digitální antropologií a digitální etnografií.

Pro influencery a influencerky je klíčová autenticita a bezprostřednost jako jedna z hlavních hodnot, kterou přinášejí svým sledujícím. Tuto autenticitu je však potřeba neustále vytvářet a performovat, například postováním neupravených fotografií, svěřováním se s osobními tématy a problémy či poskytování „náhledů do zákulisí“.

Strategie vytváření autenticity jsou podle Heřmanové silně genderově podmíněné. Zatímco muži mohou svou autenticitu budovat i prostřednictvím zapojování se do politických debat a komentování veřejného dění, ženy spoléhají spíše na vyjadřování intimity, zranitelnosti a pocitu sounáležitosti uvnitř jejich komunity sledujících – ztělesňují tak vlastnosti, které jsou považovány za typicky ženské. V praxi to vypadá tak, že se věnují především tématům souvisejícím s privátní sférou, jako je krása, spiritualita, wellbeing, zdraví či rodinný život.

Autorka se rozhodla zkoumat šest českých spirituálních instagramových influencerek, které v průběhu pandemie sdílely nějaký konspirační obsah. Šlo o influencerky, jejichž počty sledujících se pohybují v řádech desítek až stovek tisíc – pro pět z nich jsou také sociální sítě hlavním zdrojem obživy. Hlavní metodou využitou v rámci výzkumu byla digitální etnografie obsahující zúčastněné i nezúčastněné online i off-line pozorování a hloubkové rozhovory.

Spirituální influencerky jsou obecně charakteristické tím, že projevují zájem o new age spiritualitu a wellness culture, staví se nedůvěřivě k zavedeným autoritám, západní medicíně a materialistickému způsobu života a věří v sílu osobní zkušenosti, intuice a pozitivního myšlení. Jejich tematické zaměření se ale může různit, influencerky zahrnuté do této studie se soustředily například na jídlo, zdraví, rodičovství, jógu a body positivitu, duševní zdraví, domácí výuku nebo byznys.

Společným znakem pro podobné influencerky podle Heřmanové je, že se pohybují v takzvaných third spaces, tedy neutrálních a inkluzivních kyberprostorech, kde politická témata zdánlivě nemají místo. Zde však vstoupila do hry pandemie, která dokázala ona „nepolitická témata“ zpolitizovat a učinit je věcí veřejnou. Jak chránit své zdraví? Je lepší nosit roušku a nevycházet z domu, nebo pokračovat v normálním životě? Zabírá proti covidu lépe očkování, nebo přirozená imunita a správné nastavení mysli? Tyto otázky se začaly v obsahu influencerek objevovat stále častěji, a ne vždy na ně nabízely takové odpovědi, které byly v souladu s vědeckým poznáním a nařízeními či doporučeními státních orgánů. Z tématu tělesnosti a zranitelnosti, které je v genderově podmíněném prostředí internetu vlastní řadě ženských influencerek, se stal problém autonomie žen nad jejich těly. Pandemická opatření a povinné očkování byly chápány jako narušení této autonomie, a tím otevřely diskusi o těle a jeho kontrole na osobní i společenské úrovni.

Co se týče samotných spirituálních influencerek, jejich náchylnost ke konspiračním teoriím je dána již zmíněnými hodnotami, především odporem k autoritám a vírou v intuici a osobní zkušenost. Od individuální spirtituality a wellbeingu se tak některé influencerky přesunuly ke konspirativnímu komentování stavu světa, a to velmi nenápadným způsobem – příspěvky o potřebě politické organizace a odporu proti mainstreamové politice jsou často doprovázeny fotografiemi pláží, lesů, minimalistických ložnic s ranním světlem a rostlinami v květináčích. Právě tento původně apolitický styl v rámci third spaces umožňuje šíření a popularizaci konspiračních narativů i uživatelům, kteří se jinak politickému obsahu vyhýbají.

Ne všechny z influencerek, které konspirační teorie šířily, jim nutně věří. Jejich hodnotové nastavení charakteristické nedůvěrou k mainstreamu a vírou v individuální hledání pravdy je však vede k tomu, aby se svou komunitou sdílely nejrůznější obsah bez ohledu na jeho pravdivost či ověřitelnost. Jedna z influencerek k tomu uvedla: „Mám zde svou platformu a cítím se zodpovědná za sdílení informací, aby si lidé mohli udělat úplný obrázek a případně si vytvořit vlastní názor. Bylo by nezodpovědné, kdybych svůj vliv nevyužila.“ Prostřednictvím tohoto svého vlivu se však influencerky stávají alternativními autoritami a ovlivňují mínění statisíců lidí v těch částech internetu, které byly doposud považovány za apolitické.

---

Zdroj: Heřmanová, M. (2022). “We Are in Control”: Instagram Influencers and the Proliferation of Conspiracy Narratives in Digital Spaces. Slovenský národopis, 70(3), 349-368. Dostupné z: https://www.ceeol.com/search/article-detail?id=1080938

Rozplétání dynamiky online politických diskuzí

Online politické diskuse jsou významným prvkem politických systémů. Zatímco některé vznikají ad hoc pro řešení konkrétních záležitostí, jiné jsou trvalé a tvoří se kolem nich specifická komunita diskutérů. Jak ukázala v minulosti řada studií, aktivní účast v politických diskuzích zvyšuje politické povědomí a znalosti jednotlivce a pomáhá mu v politickém rozhodování. Diskuze s podobně politicky naladěnými lidmi nám také dodává pocit pohody a posiluje naše dosavadní politická přesvědčení.

Dřívější výzkumy v oblasti mezilidské komunikace odhalily existenci výrazných osob, které mají moc ovládnout politickou diskuzi a ovlivnit názory širší veřejnosti. S konceptem takzvaného dvoustupňového toku komunikace přišel Paul Felix Lazarsfeld už v roce 1944, tedy dávno před nástupem komunikace prostřednictvím fór na sociálních sítích.

Další výzkumy se pak pokoušely nalézt mechanismy, které dávají těmto opinion leaderům vůbec vzniknout. Jednu z posledních studií s podobným cílem publikovala v letošním roce jihokorejská mediální vědkyně Sujin Choi. Působí na Katedře médií na Kyung Hee University v Soulu a zabývá se fenomény informačních a komunikačních sítí, hodnocením kvality informačních zdrojů z pohledu recipienta nebo zpravodajskými hodnotami. Ve své poslední publikované práci se autorka snaží identifikovat mechanismy, které vedou k etablování silných diskutérů v online politických diskuzích.

Výzkum spočíval v simulaci online diskuze na společenská a politická témata a sledování vznikajících či zanikajících vazeb mezi jednotlivými účastníky. Choi vychází z premisy, že komunikace je relační a dynamický proces, při kterém vznikají či zanikají vazby mezi aktéry. Rozlišuje přitom čtyři možnosti: vznik nové vazby, zachování již existující vazby, zánik existující vazby a nenavázání vazby. Jednotliví aktéři diskuze jsou znázornění ve struktuře matematického grafu jako vrcholy tohoto grafu a jejich interakce jsou jejich spojnicemi. Pokud uživatel A reaguje na uživatele B, řekneme, že se tvoří vazba ve směru A à B. Pokud A reaguje na B podruhé, tvoří se dvojná vazba A à B. Studie se pak zabývá vznikem, udržením či zánikem těchto vazeb.

Choi využívá metody stochastického modelování a zaměřuje se na tři faktory ovlivňující dynamiku politických diskuzí: politické, sociopsychologické a lingvistické. Dále rozlišuje, zda se diskuze odehrává v politicky jednotném či různorodém prostředí.

Celkem se simulované diskuze a souvisejícího dotazování zúčastnilo 93 osob ve věku 20 až 59 let. Polovinu skupiny tvořili muži, polovinu ženy. Účastníci byli také vybráni tak, aby se polovina z nich identifikovala jako liberálové a polovina jako konzervativci. Simulované online debatě předcházel dotazník. V něm účastníci identifikovali své politické postoje, odhadovali svou ochotu účastnit se politických diskuzí a svou míru tolerance vůči odlišným názorům. V neposlední řadě také uváděli, jak často chodí k volbám.

Hlavní část výzkumu pak tvořila diskuze v online prostředí. Účastníci byli rozděleni do čtyř skupin: názorově homogenní skupina liberálů, názorově homogenní skupina konzervativců a dvě názorově smíšené skupiny. Diskuze trvala týden a týkala se témat předem zvolených výzkumným týmem. Diskutující probrali například seriál Squid Game, pandemii COVIDu nebo jihokorejské prezidentské volby. Diskuze nebyla ze strany výzkumníků moderovaná. Následně došlo k vyhodnocení počtu interakcí mezi jednotlivými účastníky podle výše uvedeného klíče. Všechny příspěvky a komentáře byly také podrobeny analýze tonality.  

Po absolvování týdenní diskuze následoval druhý dotazník. Tentokrát účastníci studie subjektivně hodnotili vztahy s ostatními účastníky. Uváděli, kteří diskutující jim byli nejvíce a nejméně sympatičtí a kteří jim připadali o probíraných tématech dobře informovaní.

Výsledky studie potvrdily skutečnost, že v politických diskuzích se ustanovují výrazné osoby, které přejímají iniciativu, nastolují témata a ovlivňují mínění ostatních diskutujících. Tento fenomén byl pozorován silněji v názorově heterogenních skupinách.

V politicky heterogenní diskuzi mají aktéři tendenci následovat ty, kteří mají podobné, avšak mírně radikálnější názory. Takoví jedinci totiž působí dominantně a reprezentativně v rámci dané společenské skupiny. Jedinci, kteří mají v rámci názorově jednotné skupiny umírněné názory, nejsou považováni za atraktivní a ostatní s nimi nenavazují vazby tak ochotně.

V politicky různorodé skupině je situace jiná. Pokud jsou diskutující delší dobu vystaveni názorům, se kterými nesouzní, navazují bližší vazby s aktéry podobných názorů, kteří se vůči oponentům výrazně vymezují.

Kromě politických postojů sehrál při vzniku vazeb roli i psychologický faktor. V online komunikaci jsou potlačeny nonverbální možnosti vyjádření, takže styl psaní hraje zásadní roli. Výzkum rozlišoval mezi použitím negativně a pozitivně zabarvených výrazových prostředků.

Přechozí výzkumy ukazují, že obecně více vazeb navazují ti, kteří používají negativně zabarvená vyjádření. Ta se častěji vyskytují v názorově heterogenních diskuzích, kde účastníci častěji cítí znechucení, nelibost či potřebu se bránit. Jihokorejský výzkum však došel k opačnému závěru. Zatímco v postojově homogenní diskuzi skutečně více vazeb navázali autoři negativně zabarvených příspěvků či komentářů, v postojově různorodé diskuzi byl efekt opačný a příliš dominantní jedinci brzy ztráceli komunikační partnery.

V rozporu s hypotézou se pak ukázalo, že dřívější zkušenosti s online politickými debatami nehrály významnou roli v ochotě zapojit se do experimentální debaty. Statisticky významnou roli nehrála ani ochota chodit v „reálném“ životě k volbám.

Co míru ochoty se v diskuzi angažovat skutečně ovlivnilo, byla obecná ochota komunikovat s druhými, vnímaná (ne)dostatečnost vlastních znalostí na zapojení do diskuze a přesvědčení o možnosti změnit názor svého oponenta. Pro vytvoření vazeb v politicky nejednotné diskuzi je obecně potřeba vyšší míra angažovanosti.

Přestože se někteří účastníci v prvním dotazníku popsali za sebevědomé a angažované, jejich výsledné zapojení do debat bylo ve výsledku často nižší než u těch účastníků, kteří se považovali za zdrženlivější.

Monika Křivánková

Choi, S. (2024). Unpacking the network dynamics of online political discussions: Stochastic actor-oriented modeling with political/sociopsychological/linguistic factors. New Media & Society, 0(0). https://doi.org/10.1177/14614448241240046

Osobní branding na Twitteru: Jak se zaměstnaní a nezávislí novináři prezentují na sociálních sítích

Na článku „Osobní branding na Twitteru: Jak se zaměstnaní a nezávislí novináři prezentují na sociálních sítích“, publikovaném v roce 2016 v časopise Digital Journalism, se podíleli čtyři autoři. Cara Brems je členkou Katedry aplikované lingvistiky na Vrije Universiteit Brussel (VUB) a Centra pro mediální a žurnalistická studia na univerzitě v Groningenu. Na stejné univerzitě působí i profesor Marcel Broersma, známý svými publikacemi o regionální žurnalistice a vývoji žurnalistických forem a stylů v Evropě. Todd Graham, další ze spoluautorů, pracoval také na univerzitě v Groningenu a v současnosti se věnuje politické komunikaci a žurnalistice na Škole médií a komunikace na Univerzitě v Leedsu. Martina Temmerman, čtvrtá spoluautorka, působí na VUB v rámci Institutu pro studium žurnalistiky.

Sociální média jsou stále častěji součástí každodenní komunikace a mají velký vliv na veřejnou diskusi a formování veřejného mínění. Novináři musí být schopni předvídat, jaké události nebo témata mohou, díky sociálním médiím, získat popularitu nebo význam a přizpůsobit tomu svou zpravodajskou práci. Po dlouhou dobu byli novináři v demokratické společnosti považováni za hlídací psy demokracie. Vzestup síťové komunikace tuto úlohu neruší, ale neoddiskutovatelně vyžaduje přehodnocení profesionálních praktik a norem.

Jako základní analytický rámec či perspektivu pro porozumění práci novinářů si autoři vzali divadelní metaforu známého sociologa Erving Goffmana. V této metafoře jsou novináři chápáni jako umělci, kteří na jevišti předvádějí svou práci a interagují s publikem.

Autoři zkoumali způsob, jakým se na Twitteru prezentují a jakým dilematům čelí. Pro analýzu použili kombinaci kvantitativního obsahového rozboru Twitterových dat a kvalitativních hloubkových rozhovorů. V první fázi byla provedena selekce 40 aktivních novinářů, kteří používají Twitter. Při výběru novinářů brali v úvahu různé proměnné, jako je země – šlo jim o rovnoměrné zastoupení nizozemských a vlámských novinářů, kteří hovoří nizozemsky. Dále jim šlo o rovnoměrné zastoupení pohlaví, profesního statusu a novinářských pozic. Zaměřili se zejména na novináře tištěných médií, protože předpokládali, že pro ně bude osobní branding na Twitteru důležitější. Výzkumníci zanalyzovali téměř 6 000 Tweetů, které byly vytvořeny ve dvou náhodných týdnech. V druhé fázi byly provedeny hloubkové rozhovory s 12 z těchto novinářů. Zajímavé je, že dotazovaní novináři neviděli Twitter přímo jako prostředek k osobní propagaci, ale spíše jako nástroj pro výzkum, kontaktování zdrojů a šíření práce. Výzkumníci zjistili, že novináři se potýkají se čtyřmi hlavními dilematy.

Mají s publikem komunikovat jednosměrně ve formě samostatných tweetů, nebo mají interaktivně odpovídat, či sdílet obsah?  Tato zjištění se týkají formy komunikace. Výsledky v tabulce níže naznačují, že interaktivní komunikace mezi novináři na Twitteru převládala. Je zajímavé, že jak zaměstnaní, tak i novináři na volné noze používali převážně tzv. @-odpovědi. Tento typ odpovědi vyžaduje i určitou strategii, protože toho, koho označíte, tomu se to zobrazí v oznámení, tj. rozhodně si vás všimne. Novináři na volné noze obecně tweetovali více než novináři v zaměstnaneckém poměru.

S kým novináři komunikují,  naznačuje tabulka níže. Nejčastěji komunikují s veřejností, následně  s ostatními novináři a pak s profesionálními kontakty, jako jsou odborníci, autority, celebrity, politici a firmy. V interakci s novináři lze vidět významný rozdíl: novináři na volné noze jasně více komunikovali s novináři z jiných zpravodajských zdrojů (30,7 procenta) než zaměstnaní novináři (24,3 procenta). Zaměstnaní novináři často komunikovali s novináři z vlastního zpravodajského zdroje (9,6 procenta). Novináři na volné noze také měli výrazně více interakce s profesionálními kontakty (21,8 procenta) než zaměstnaní novináři (16,4 procenta).

Tyto výsledky naznačují, že novináři na volné noze pracují aktivněji na budování své sociální sítě, protože nemají vždy k dispozici zpravodajskou organizaci a redakci plnou profesionálních kolegů, na které by se mohli spolehnout.

Druhé dilema se točí kolem toho, zda novináři mají používat Twitter k vyjádření svých názorů, nebo jestli mají zůstat faktičtí. Výzkum ukázal, že novináři často prezentují svůj osobní názor, což může být odlišné od tradičních novinových rubrik. Novináři na volné noze jsou více aktivní v interakci s publikem, než zaměstnaní novináři. Autoři článku se také zmiňují o tom, že novináři na Twitteru neberou faktickou objektivitu jako nejdůležitější, ale spíše se zaměřují na sdílení svých osobních názorů a debatu s ostatními uživateli.

Těsně související  s předchozím dilematem je otázka profesionální a osobní komunikace. Dnes mohou novináři rozhodnout, zda zůstanou striktně profesionální nebo se na sociálních médiích otevřou veřejnosti ohledně soukromých záležitostí. Jak ukazuje Tabulka 3, existuje významný rozdíl ohledně sdílení osobních podrobností: novináři na volné noze sdíleli více osobních informací, než zaměstnaní novináři. Rozhovory ukázaly, že většina novinářů má jasnou představu o tom, co chtějí na Twitteru sdílet. Někteří z nich se rozhodnou vytvořit velmi osobní profil, zatímco jiní mají spíše profesionální přístup. Nicméně většina z nich zdá se vyvažuje obojí. Co je důležité, že novináři mají ohledně osobní komunikace jasně určené hranice, jako je například respektování soukromí členů rodiny.

Poslední dilema, které novináři mají je, zda mají svou osobní značku na Twitteru propagovat explicitně nebo implicitně. Explicitní osobní autoprezentace zahrnuje přímé propagování svých prací a sdílení vlastních článků, zatímco implicitní autoprezentace se zabývá spíše strategiemi, jako je sledování času tweetů, opakované zveřejňování obsahu a estetické aspekty tweetů. Ukazuje se, že novináři na volné noze jsou častěji zapojeni v explicitní autoprezentaci, což může být způsobeno snahou zvýšit svou viditelnost a přilákat potenciální klienty. Naopak zaměstnaní novináři se zdají být opatrnější, zejména co se týče přímého propagování sebe samých, kvůli obavám z narušení své autenticity. Zároveň je však patrné, že jak zaměstnaní, tak i novináři na volné noze využívají implicitní strategie, jako je sledování času tweetů a estetické úpravy, aby posílili svou online přítomnost a působili autentičtěji.

V závěru článku autoři naznačují, že jsou si vědomi, že jejich publikace má svá omezení a zároveň nastiňují další možné směry, kudy by se výzkum mohl ubírat. Bylo by možné zaměřit se na novináře rozhlasu a televize a následně zahrnout do výzkumu i další platformy, jako jsou Facebook a Instagram. To by umožnilo studium vlivu různých online komunit na konstrukci virtuálních identit. Nicméně studie kolektivu autorů jasně ukazuje, že novináři, pod vlivem sociálních médií, přidali do svého tradičního arzenálu ještě nástroj nový: sami sebe.

Brems, C., Temmerman, M., Graham, T., & Broersma, M. (2017). Personal Branding on Twitter: How employed and freelance journalists stage themselves on social media. Digital Journalism, 5(4), 443–459. https://doi.org/10.1080/21670811.2016.1176534

Digitální nerovnost a socio-ekonomický kapitál. Jak to spolu souvisí?

Sociální, ekonomická nebo kulturní vybavenost vytvořená v offline prostředí má přímý vliv na způsob, jakým se jedinec orientuje a pohybuje na internetu, jak nabízeným obsahům rozumí a podle čeho si takové obsahy vybírá. Nedostatečná úroveň výše zmíněných kapitálů produkuje nerovnost jak offline, tak online – v této souvislosti se pak mluví o digitální nerovnosti nebo propasti.

Takové závěry interpretují ve svém článku How offline backgrounds interact with digital capital vědci Massimo Ragnedda, Felice Addeo a Maria Laura Ruiu. Ti v roce 2019 provedli kvantitativní výzkum, o nějž pak svá poznání ve stejnojmenném článku opírají. Článek byl napsán v roce 2022 a v nejnovějším dubnovém čísle časopisu New Media & Society se objevil letos.

Ragnedda a Ruiu působí na Northumbria University v britském Newcastle; první uvedený je docentem médií a odborně zkoumá digitální propasti a sociální média, socioložka Ruiu se ve své práci zabývá komunikací ohledně změny klimatu, sociálním kapitálem a novými médii. Poslední z trojice – Felipe Addeo – je sociolog působící na University of Salerno a zabývá se výzkumnými metodami.

Mezi klíčová slova článku patří digitální kapitál, digitální propast, digitální nerovnost a sociální kapitál.

Teoretický nástin

Autoři nejprve přibližují počátky zkoumání digitálních nerovností a připomínají, že v akademickém světě byly propasti mezi možností v přístupu k internetu a celkově způsobu užívání informačních a komunikačních technologií interpretovány sociální, kulturní a ekonomickou vybaveností uživatele (Cammaerts, Van Dijk, Van Deursen). Přišlo se na to, že právě socioekonomické a kulturní nerovnosti jsou příčinou digitální propasti. Ragnedda s Ruiu pak začali zkoumat, které z vybaveností mají na rozšiřování digitálních nerovností největší vliv.

Dále autoři představují jednotlivé druhy vybaveností a vymezují jejich teoretický rámec. Při vymezení konceptu sociálního kapitálu autoři pracovali s konceptem majícím původ v práci francouzského sociologa Pierra Bourdieu – tedy že sociální kapitál je souhrnem zdrojů sociálních vztahů a kontaktů (tedy vztahů rodinných, přátelských, profesních, atd.) a jak tyto vztahy dovede jedinec využít k naplnění svých potřeb. Sociální kapitál pak podle autorů hraje primární roli v tom, jak lidé na internetu komunikují a jaké vztahy si zde vytvářejí.

Vedle sociálního kapitálu autoři do své analýzy zahrnují kulturní a ekonomický kapitál – opět se přiklánějí k definicím podle Pierra Bourdieu. Jako další kapitál autoři sledují politický a osobní kapitál. U všech kapitálů zkoumají nejen vliv na chování uživatele v online prostředí, ale také jakým způsobem – a jestli – uživatelé dovedou své kapitály přenést či využít v interakci s informačními a komunikačními technologiemi. Jinými slovy – jakým způsobem různé druhy kapitálů získaných v reálném životě obohacují jedincův digitální kapitál.

Digitální kapitál pak autoři charakterizují jako souhrn získaných digitálních kompetencí (práce s informacemi, schopnost komunikace, dodržování zásad bezpečnosti, vytváření obsahu nebo schopnost řešit problémy) a digitálních technologií.

Shrnutí studie

Autoři výzkumu ukazují, že představa o provázanosti již dřívěji naakumulovaného kapitálu a digitální (ne)rovnosti je platná. Zároveň ukazují, že zjištěná provázanost platí i naopak – digitální kapitál je důležitým ukazatelem úrovně socio-ekonomických nerovností. V závěru studie pak přicházejí s přesvědčením, že jednotlivé státy nebo mezinárodní organizace by měly na digitální nerovnost brát zřetel a aktivně ji řešit, neboť tím budou řešit i nerovnosti ve společnosti.

Co se skrývá za produkcí zpravodajských podcastů?

Zpravodajské podcasty se nejen v Česku těší stále větší poslechovosti, jde o jednu z nejrychleji rostoucích oblastí konzumace médií (Newman et al. 2020), jejich zkoumání je proto také na vzestupu. Výzkumu motivací k jejich tvorbě se však zatím nevěnovalo tolik odborných článků (Skalický 2023). Jednou z výjimek je mediálně-vědní studie Matěje Skalického „Motivations Behind the Production of News Podcasts in Established Czech Media“, kterému se tento článek bude věnovat.

Skalického studie vyšla v odborném časopise Fakulty masmediálnej komunikácie Univerzity sv. Cyrila a Metoda v Trnave Communication Today v dubnu roku 2023 (roč. 14, č. 1), který se specializuje na masová média a marketingovou komunikaci a je publikován pravidelně dvakrát ročně v angličtině (Communication Today 2024). Autor článku, Matěj Skalický, působí v současné době jako doktorand na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, přičemž se zaměřuje na český podcasting. Od března 2022 zastává také roli moderátora zpravodajského podcastu Českého rozhlasu Vinohradská 12. Ve své studii však uvádí, že data pro výzkum byla nasbírána do února 2022 (Skalický 2023).

Moderní technologie zcela proměnily zvyky mediálních publik – raději než se přizpůsobit lineárnímu vysílání, lidé chtějí poslouchat, číst a dívat se tzv. „on-demand“ – kdykoliv a kdekoliv si zamanou, což v sobě skrývá obrovský potenciál pro proměnu celého mediálního průmyslu, a podcasty tak také skvěle zapadají do dnešního uspěchaného a proměnlivého světa. Zatímco ve světě se první zpravodajský podcast The Daily deníku The New York Times objevil již v únoru 2017, v Česku byly první zpravodajské podcasty spuštěny o dva roky později a jejich tvůrci se inspirovali právě třeba z USA, Spojeného království nebo i ze Slovenska. Jako první u nás vyšla v dubnu 2019 Vinohradská 12 Českého rozhlasu, v září pak pilotní epizodu vypustilo Studio N Deníku N. Od té doby se nejen se zpravodajskými podcasty, kterým se Skalického studie věnuje, roztrhl pytel.

Jak již bylo zmíněno, autor odborného článku hledá odpověď na to, jaké jsou hlavní motivace produkce zpravodajských podcastů v zavedených českých médiích. Pro svůj výzkum si Matěj Skalický tedy zvolil šest českých zpravodajských podcastů spuštěných mezi lety 2019 a 2021, které vybral tak, aby tvořily vhodný reprezentativní vzorek zpravodajských podcastů na české scéně: a) Vinohradská 12 (Český rozhlas); b) Studio N (Deník N); c) Týdeník Respekt (Respekt); d) Ranní brífink (Hospodářské noviny); e) Prostor X (Reflex); f) Vlevo dole (Seznam Zprávy).

Pomocí metody hloubkových rozhovorů s podcastery (moderátory podcastů) a manažery či šéfredaktory daných mediálních domů pak dospěl ke třem hlavním motivacím tvorby zpravodajských podcastů: 1) cílení na mladší publikum; 2) prostor pro prezentaci vydaného obsahu média; 3) nový způsob navázání vztahu s posluchači a zároveň budování důvěry mezi konzumenty a médii.

Cílení na mladší publikum

Když BBC v roce 2006 začala publikovat své původní rádiové programy z rádia do online prostoru a umožnila „on-demand“ poslech, ihned se jí podařilo získat nová, mladá a globálnější publika. Skalického výzkum ukázal, že motivace rozšíření dosahu média stojí jako základní faktor také za tvorbou zpravodajských podcastů v Česku. Konkrétněji se mediální domy snaží zaměřit na mladší posluchače, které je obecně těžší zaujmout, což je dáno zejména všudypřítomnými sociálními sítěmi a potřebě vybudovat vztah mezi producenty a mladými konzumenty médií. Například Respekt dle studie cílí na skupinu posluchačů 17–40 let, zaměření na mladé publikum také potvrzuje podcaster Studia N Filip Titlbach. Pro lidi narozené v době digitálních médií se podcasty zdají atraktivnější, někteří moderátoři podcastů nazvali podcasty ve výzkumu dokonce jakýmsi „moderním rádiem“, neboť mladá generace již téměř vůbec neposlouchá lineární rádiové vysílání a chce si vybrat podle sebe, co si do sluchátek, která s sebou všude nosí, pustí. To na rozvoji a poslechovosti jen přidává.

Prostor pro prezentaci vydaného obsahu

Jedním z klíčových faktorů úspěchu média, který se v našich rychle se měnících a dynamických časech nezměnil, je dobrý a kvalitní obsah. Zpravodajské podcasty proto mohou sloužit jako další platforma pro sdílení originálního obsahu média a rozšiřovat tak spektrum dostupných mediálních kanálů. Lenka Kabrhelová, bývalá podcasterka Vinohradské 12 (a aktuálně moderátorka zpravodajského podcastu Seznam Zpráv 5:59), ve studii Matěje Skalického přiznává, že prezentace žurnalistiky Českého rozhlasu byla jedním z hlavních záměrů při tvorbě podcastu. Např. v podcastech Ranní brífink nebo v Týdeníku Respekt moderátoři často vyberou přímo několik vydaných článků z časopisu nebo novin a prezentují je v jiné formě zaměřené na audio nebo přizvou samotné redaktory, aby ke svým článkům dodali ještě něco navíc. Podcast tak slouží jako reklama na obsahy média. A v některých případech může tento vztah fungovat spíše naopak – samotná značka podcastu může zastínit značku svého mediálního domu.

K dalšímu ozvláštnění obsahu a dokreslení tématu pak třeba Vinohradská 12 nebo Studio N využívají zvukových efektů přidaných v postprodukci např. z vlastních archivů, převzatých z jiných médií nebo používají audia ze samotných událostí, o nichž referují. V dnešní době zaplavené informacemi pak zpravodajské podcasty také navíc mohou posluchačům pomoci ke zorientování se v aktuálních událostech, kauzách, dění u nás i ve světě. A některé podcasty také mohou nahradit nebo převést do audia psané souhrny dne či týdne.

Navázání vztahu s posluchači

Jednou ze zásadních výzev, kterým dnes svět žurnalistiky čelí, je klesající důvěra v média. Ačkoliv pandemie koronaviru médiím trochu pomohla získat zpět ztracené sebevědomí a čísla důvěry se malinko zlepšila, důvěra občanů v média se stále pohybuje velmi nízko. V Česku důvěra médiím v roce 2023 dosáhla pouhých 30 % (MediaGuru 2023), přičemž veřejnoprávní instituce se tradičně umisťují z médií nejvýše. Skalického výzkum ukazuje, že dle tvůrců podcastů poslechem jakéhokoliv podcastu „on-demand“ vzniká unikátní, individuální pouto mezi moderátorem a posluchačem, což přispívá k budování a posilování důvěry mezi médii a příjemci. Podcasty jsou tedy klíčem nejen k úspěchu samotných mediálních domů, ale právě i k posílení celkové důvěry konzumentů médií. Několik tvůrců zkoumaných podcastů proto často pracuje s modelem „behind the scenes“, kdy odkrývají mechanismus základních novinářských praktik, aby lidem přiblížili svou práci. A umožňují jim tak vidět (či spíše slyšet), jak fungují procesy sbírání informací a vytváření zpráv.

Matěj Skalický ve svém odborném článku prozkoumává dosud ne tolik probádané vody českého podcastingu a rozšiřuje je o výzkum zpravodajských podcastů, které v Česku stále více rostou na své popularitě a v budoucnu jistě ještě budou růst – ať už díky unikátnímu poutu mezi podcastery a jejich posluchači, orientaci na mladší publikum, snaze o prezentaci vydaného obsahu média či dalším faktorům.

Autorka článku: Anna Viktorinová (52318412@fsv.cuni.cz)

Zdroje:

Communication Today. Online. 2024. Dostupné z: https://communicationtoday.sk/. [cit. 2024-05-03].

MediaGuru. Reuters Institute: Sledování zpráv i důvěra v média v Česku klesá. Online. 2023. Dostupné z: https://www.mediaguru.cz/clanky/2023/06/reuters-institute-sledovani-zprav-i-duvera-v-media-v-cesku-klesa/. [cit. 2024-05-03].

NEWMAN, Nic et al. Reuters Institute Digital News Report 2020. Online. 2020. Oxford: Reuters Institute for the Study of Journalism, 2020.

SKALICKÝ, Matěj. Motivations behind the Production of News Podcasts in Established Czech Media. Online. Communication Today. 2023, roč. 14, č. 1, s. 158-172. ISSN 2730-051X. Dostupné z: https://doi.org/https://doi.org/10.34135/communicationtoday.2023.Vol.14.No.1.10.

Nová média jako místo k digitální politické participaci

zdroj: https://depositphotos.com/cz/vector/online-activism-abstract-concept-vector-illustration-428581806.html

Úvod

Na odborném článku, který se nazývá The contextual role of privacy concerns in online political participation (2023), spolupracoval Christian Pieter Hoffmann a Christoph Lutz. V současné době působí profesor Hoffmann v Institutu komunikačních a mediálních studií na Lipské univerzitě (Hoffmann, n.d.). Studium médií doplňuje o studium politické komunikace, kterou zkoumá v souvislosti s novými médii. Profesor Christoph Lutz je akademickým pracovníkem na BI Norwegian Businees School (Lutz, n.d.). Jeho akademická činnost se soustředí na výzkum sociálních médií, digitální nerovnosti, umělé inteligence a na její společenské dopady.

Samotná odborná studie se zaměřuje na výzkum aktuálního tématu z oblasti nových médií (Hoffmann a Lutz, 2023). Přesněji se jedná o koncept digitální politické participace, která se uskutečňuje v prostoru těchto médií. Digitální politická participace představuje fenomén, který se stává součástí řady výzkumů (Švelch & Vochocová, 2015). Tyto výzkumy reagují na aktuální obavy ohledně budoucnosti západní občanské společnosti (Norris, 2001; van Deth, 2014; Vráblíková 2017). Výzkumy totiž poukazují na rozvoj nových podob participace v souvislosti s rozvojem nových komunikačních a informačních technologií. S rozvojem nových komunikačních a informačních technologií se politická participace přestala omezovat pouze na fyzickou sféru. Respektive se začala rozvíjet i v prostoru nových médií. Digitální politická participace tak představuje prostředek nebo místo k výkonu určitých forem politické participace (Hoffmann a Lutz, 2023).

Digitální politická participace vychází z tradiční politické participace. Tradiční politická participace vlastně představuje různé aktivity, které občané podnikají za účelem toho, aby změnili politickou situaci v daném státě (van Deth, 2014). Tato tradiční politická participace se odehrávala v určitých fyzicky vymezených hranicích, které přinášely i určitá omezení v podobě času a místa. To se však mění s rozvojem digitálních médií, které občanům nabízejí prostor bez výše zmíněných bariér. Nicméně i když to může působit značně ideálně, s rozvojem digitálních médií nedochází k odstranění všech sociálních bariér, ba naopak se rozšiřují i do tohoto prostoru. Autoři tak zmiňují, že se digitální politické participaci účastní významně muži, kteří mají bohatý kulturní a ekonomický kapitál. Naopak řada skupin, pro které by tato forma participace mohla být možností, jak vyřešit své problémy, se této formy politické participace jen málokdy účastní (Hoffmann a Lutz, 2023).

V souvislosti s digitální politickou participací rozlišují autoři mezi digitálními aktivitami, které jsou náročné na uskutečnění, a mezi méně náročnými aktivitami. Do digitální politické participace řadí autoři lajkování, sdílení, komentování, které řadí k viditelnějším digitálním aktivitám. Tato viditelnost se odráží do výkonu digitální politické participace, protože jedince ovlivňuje tato viditelnost právě v tom, jestli danou aktivitu uskuteční, protože mohou mít obavy o své soukromí. Tyto aktivity jsou totiž dostupné širokému publiku, a tak se jedinec může jednoduše stát terčem nějaké kyberšikany (Hoffman a Lutz, 2023).

Tuto souvislost mezi výkonem digitální politické participace a obavou o vlastní soukromí zkoumají autoři v dané studii. Za tímto účelem formulují výzkumnou otázku, která zní: „Jak obavy o své soukromí ovlivňují online politickou participaci uživatelů?“ (Hoffman a Lutz, 2023, s. 364). Důležité je podotknout, že při výzkumu se autoři opírají o teoretické zázemí studie, kterou vypracovali Gibson a Cantijoch (2013). Tato studie rozlišuje digitální politické aktivity do dvou kategorií. Podle autorů se může jednat buď o pasivní projev angažovanosti, nebo o participaci v pravém slova smyslu.

Metoda sběru dat

Studie vychází z dat, která byla získaná prostřednictvím dotazníkového šetření v květnu roku 2018. Dotazník byl šířený mezi německými občany. Tento dotazník celkově vyplnilo 1063 respondentů (Hoffman a Lutz, 2023). Z toho tvořilo 50, 4 % muži a 49,6 % ženy.  Průměrný věk dosáhl hranici 51, 7 let. Ve výsledku se výzkumu zúčastnili převážně vzdělanější jedinci (Hoffman a Lutz, 2023).

V dotazníku se objevily otázky, které se zaměřovaly na sociodemografické aspekty, a otázky, které studovaly podoby a četnosti digitálních politických aktivit. Na základě analýzy hlavních komponent došlo k redukci velkého počtu dat na dvě položky, které byly vymezené na základě teoretického vymezení od autorů Gibson a Cantijoch (2013). Digitální aktivity se rozdělily na náročnější a méně náročné podoby (Hoffman a Lutz, 2023). Do méně náročných aktivit zařadili autoři sdílení, lajkování nebo komentování. Naopak mezi náročnější aktivity se řadí interakce v digitální skupině nebo komunikace s veřejně činnou osobou prostřednictvím digitálního média. Dále se v dotazníku vyskytly otázky, které se zaměřovaly na obavy ohledně digitálního soukromí (Hoffman a Lutz, 2023).

 Celkově byly analyzovány závislé (náročné a nenáročné digitální aktivity) a nezávislé proměnné pomocí jednoduché lineární regrese, skrze kterou bylo zjištěno, že právě věk a vzdělání je faktor, který určuje, jestli aktér bude vykonávat jednoduchou či náročnější digitální politickou aktivitu (Hoffman a Lutz, 2023).

Výsledky zjištění

Celkově získala studie řadu poznatků, které rozšiřují zkoumaný koncept. Autoři tak skrze data získali rozlišení aktivit digitální politické participace na její dvě podoby. Do méně náročné digitální aktivity řadí autoři sdílení, lajkování a diskusi. Mezi náročnější aktivity se naopak řadí komunikace s politikem, diskuse v digitální skupině nebo vytvoření nějaké digitální akce (Hoffman a Lutz, 2023).

Studie zjistila, že do digitální politické participace se významně přenáší sociodemografický faktor. Tento faktor však nebyl pozorován, co se týče obav o soukromí v digitálním prostředí. Naopak obava o vlastní soukromí souvisela s podobou vykonávané aktivity. Tato obava se totiž projevila u aktivit, které vyžadují, aby aktér vynaložil určité úsilí na jejich uskutečnění. Co se týče méně náročných aktivit, tak u nich nebyl pozorován sociodemografický faktor. Naopak bylo zjištěno, že se k této formě participace uchylují jedinci s radikálnějšími názory. Obava o soukromí při výkonu této podoby participace nebyla signifikantní. Náročnější digitální aktivity se staly typické pro vzdělanější a věkové mladší účastníky, u kterých se také projevila menší obava o digitální soukromí (Hoffman a Lutz, 2023).

Studie měla také některá omezení. Například způsob sběru dat, výběr participantů a proměnné, které byly analyzovány. Výsledkem studie je tedy neprokázání vazby mezi soukromím a výkonem digitální politické participace (Hoffman a Lutz, 2023).

Andrea Kratochvílová

Seznam literatury

Gibson, R., & Cantijoch, M. (2013). „Conceptualizing and Measuring Participation in the Age of the Internet: Is Online Political Engagement Really Different to Offline?“ The Journal of Politics, 75(3), 701-716. https://doi.org/10.1017/s0022381613000431

Hoffmann, C. P. (n.d.). Profile. Uni-leipzig.de. https://www.uni-leipzig.de/en/profile/mitarbeiter/prof-dr-christian-pieter-hoffmann

Hoffmann, C. P., & Lutz, C. (2023). The contextual role of privacy concerns in online political participation. European Journal of Communication, 38(4), 363-379. DOI: 10.1177/02673231221139040

Lutz, C. (n.d.). Employee Profile: Christoph Lutz. Bi.edu. https://www.bi.edu/about-bi/employees/department-of-communication-and-culture/christoph-lutz/

Norris, P. (2001). Digital Dvide: Civic Engagement, Information Poverty, and the Internet Worldwide. Cambridge University Press.

Švelch, J., & Vochocová, L. (2015). Sociální média jako nová výzva pro výzkum politické participace. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 51(1), 65-88. DOI: 10.13060/00380288.2015.51.1.154

van Deth, J. W. (2014). A conceptual map of political participation. Acta Politica, 49(3), 349-367. https://doi.org/10.1057/ap.2014.6

Vráblíková, K. (2017). Jak se účastníme na politice? In L. Linek, O. Císař, I. Petrúšek, & K. Vráblíková (Eds.), Občanství a politická participace v České republice (p. 124-142). Sociologické nakladatelství SLON.

Vliv nových médií na obraz těla a nákupní chování mladých žen: Analýza Generace Z ve světle kosmetického průmyslu

Nová média hrají klíčovou roli na vnímání vlastního těla a nákupní chování mladých žen. Studie, kterou provedli autoři Nisreen Ameen, Jun‐Hwa Cheah a Satish Kumar na vzorku složeném z více než 200 dobrovolnic generace Z zkoumá, jak kosmetické značky mohou využít technologických inovací, jako je rozšířená realita, chatboti a sociální média, aby posílili pozitivní obraz těla a zlepšili tak i nákupní chování mladých spotřebitelek. Ačkoliv jsou čtenáři spíše zvyklí číst o novodobém pojetí kultury spíše v negativní konotaci, v tomto případě je tomu jinak. Podobné studie mohou v budoucnu přispět k vytváření inovativních a etických strategií v kosmetickém průmyslu.

Studie se zaměřuje na analýzu vlivu nových médií na sebehodnocení obrazu těla mladých žen. Autoři zkoumají, jaké role hrají technologické inovace a sociální média ve formování obrazu vlastního těla a jak to ovlivňuje jejich nákupní chování. Studie byla provedena na vzorku složeném z 200 dobrovolnic generace Z. Tyto ženy byly náhodně vybrány mezi účastnicemi jejich výzkumné laboratoře. Z tohoto celkového vzorku bylo 100 účastnic vystaveno scénáři s virtuální asistentkou a dalších 100 účastnic bylo vystaveno scénáři s virtuálním kamarádem. Takto rozdělený vzorek umožnil autorům porovnat jednotlivé reakce na různé typy podpory chatbotů.

Výzkumný model k provedeným studiím

Jedna z otázek, kterou autoři použili, se týkala vnímání virtuálního asistenta – u druhé skupiny kamaráda. Účastnice byly vyzvány, aby vybraly odpověď, která by správně identifikovala typ komunikace, který jim byl přiřazen, například: „Byl vám prezentován virtuální asistent nebo virtuální kamarád?“. Další otázkou, kterou autoři svým respondentkám kladli, bylo hodnocení typu chatbota podle vybraných kritérií, jako je přívětivost, užitečnost a příjemnost interakce. Výsledky manipulační kontroly prokázaly významné rozdíly mezi podmínkami s virtuálním asistentem a virtuálním kamarádem, což potvrdilo úspěšnost manipulace.

Rozdíly mezi virtuálním asistentem a virtuálním kamarádem

Jako součást experimentu byly účastnice po 30 sekundách vystaveny krátkému textovému úryvku a následně byly požádány o vyplnění dotazníků. Kromě toho byly do sběru dat zahrnuty také nové kontrolní proměnné, jako je emocionální pouto ke značce, reputace značky a povědomí o značce, s využitím příslušných dotazníkových položek převzatých z předchozích studií, které již autoři v minulosti prováděli.

Autoři analyzovali data za použití techniky Partial Least Squares Structural Equation Modeling (PLS-SEM), který slouží k vyhodnocení měřícího modelu a strukturálního modelu. Všechny položky v měřicím modelu dosáhly vnějších zátěžových hodnot nad prahovou hodnotou 0,70 a výsledky analýzy pak ukázaly uspokojivé hodnoty CA, CR, AVE a HTMT pro obě podskupiny dat.

Kosmetické značky mohou podpořit pozitivní vnímání těla a zvýšit sebevědomí mladých dívek

Nisreen Ameen, Jun‐Hwa Cheah a Satish Kumar svým výzkumem naznačují, že vhodné využití technologií a sociálních médií může posílit sebevědomí a podpořit zdravé nákupní chování. Dále rozebírají strategie, které mohou kosmetické značky použít ve prospěch svých zákaznic. Zároveň upozorňují na výzvy spojené s etickým využitím sociálních médií a technologických inovací. Podle nich je potřeba se zamyslet nad tím, jak efektivně integrovat nová média do marketingových strategií tak, aby byly nejen účinné, ale zároveň eticky odpovědné.

Jednou z doporučených strategií je spolupráce kosmetických firem s IT firmami, která by pomohla dalšímu vylepšení technologických inovací. Autoři navrhují například využití rozšířené reality, která by se dala použít v kosmetických aplikacích. Tato inovace může pomoci lepší percepci v reálném čase a přesnějšímu zobrazení funkcí pro uživatele.

Dále autoři kosmetickým značkám doporučují, aby si pečlivě vypracovali strategie pro efektivní integraci sociálních médií při komunikaci s mladými ženami. Důraz kladou na spolupráci s důvěryhodnými influencery na sociálních médiích, kteří přirozeně oslovují cílovou skupinu.

Potvrzení hypotéz v oblasti sebevědomí a důvěryhodnosti influencerů na cílovou skupinu

Význam etického využívání nových médií

Vzhledem k tomu, že sociální média hrají významnou roli v životě mladých lidí, autoři poukazují na důležitost zajištění důvěryhodnosti a autenticity obsahu, který mladé ženy na sociálních médiích konzumují. Existuje riziko, že neautentické obsahy nebo nereálné standardy krásy mohou negativně ovlivnit sebevědomí a vnímání těla mladých žen. Zejména, pokud vezmeme v úvahu, že se dnes na sociálních sítích běžně obsah monetizuje a influenceři pomocí tzv. „spolupráce“ se značkou nemusí doporučovat to, čemu sami věří, nebo je eticky správné. Tomuto tématu se věnuje například Crystal Abidin, autorka knihy Internet Celebrity: Understanding Fame Online, kde rozebírá měnící se online a mainstreamovou kulturu, ve které internetové celebrity dokázaly získat nejen slávu, ale i kariéru na plný úvazek.

V souvislosti s etickými otázkami autoři dále zdůrazňují nutnost vyváženého využívání technologií tak, aby se zamezilo případnému negativnímu dopadu na duševní zdraví mladých žen. Přehnaná exkurze do virtuální reality nebo nadměrné používání sociálních médií může mít negativní dopad na sebevědomí a psychické zdraví jedinců.

Budoucnost kosmetického průmyslu v digitálním věku

Ameen, Cheah a Kumar diskutují o vztahu nových médii a psychického zdraví mladých žen. Svými závěry podporují potenciál nových médií k podpoře pozitivního obrazu těla a zdravého nákupního chování, ale zároveň zdůrazňují potřebu etického a odpovědného přístupu k jejich využívání. Autoři také navrhují možné směry dalšího výzkumu v této oblasti a diskutují o potenciálních omezeních a rizicích spojených s nadměrným využíváním nových médií.

Výzkum potvrdil správnost většiny autory navržených hypotéz (H1 až H7c), které se týkaly vlivu různých faktorů, jako je důvěra v sociální média, závislost na sociálních médiích, vnímání těla, sebehodnocení a nákupního chování mladých žen Generace Z. Tato potvrzení hypotéz naznačují, že technologické inovace a sociální média mají významný vliv na chování a psychické stav mladých žen.

Tento výzkum přináší cenné poznatky pro budoucí strategie kosmetických značek a zároveň zdůrazňuje potřebu pokročilých, etických a udržitelných přístupů k využívání nových médií ve prospěch spotřebitelů. Autoři také navrhují další směry výzkumu a diskutují o potenciálních dopadech nových médií na společnost a jednotlivce.

Zdroj: AMEEN, Nisreen; CHEAH, Jun‐hwa a KUMAR, Satish. It’s all part of the customer journey: The impact of augmented reality, chatbots, and social media on the body image and self‐esteem of Generation Z female consumers. Online. Psychology & marketing. 2022, roč. 39, č. 11, s. 2110-2129. ISSN 0742-6046. Dostupné z: https://doi.org/10.1002/mar.21715. [cit. 2024-05-03].

ABIDIN, Crystal. Internet Celebrity: Understanding Fame Online. Emerald, 2018. ISBN 9781787560796.