Studie s názvem „Tvořivost literatury v éře umělé inteligence“ uveřejněná v roce 2019 v časopise Česká literatura předkládá v úvodu dvě básně, z nichž jedna je dílem člověka a druhá vytvořená neuronovou sítí. Čtenáři jsou vyzváni k posouzení tvorby a odhadnutí které z krátkých dílek je lidským výtvorem, a která je strojová. Úvod textu se zabývá rostoucí schopností počítačů generovat literaturu a otázkou, jak tato skutečnost mění naše chápání literatury jako celku. Studie klade důraz na potřebu přehodnocení dosavadních předpokladů o literární tvorbě a upozorňuje na otázky týkající se hodnotového přístupu k literatuře v době umělé inteligence.
Projekty generování básnických textů pomocí umělé inteligence (AI) spadá pod označení elektronická literatura (e-lit). Od počátků tohoto žánru je generování básnických textů jednou z hlavních forem produkce a teoretizace těchto projektů je důležitou součástí jejího diskurzu. Počátky počítačově generované poezie sahají do padesátých a šedesátých let minulého století. Literatura vytvářená pomocí AI je nejnovějším pokračováním tohoto proudu e-lit, zabývajícím se možnostmi počítačové tvorby literatury a otázkami mediality, překladu a budoucnosti literárních forem.
Existují různé přístupy k generování básnických textů pomocí AI. Jedním z nich je využití rekurentních neuronových sítí (RNN), které se učí na základě textových dat a mohou fungovat na úrovni písmen nebo slov. Tyto sítě hledají vzorce v posloupnostech písmen nebo slov a generují texty na základě těchto vzorců.
Například projekt Jiřího Materny využívá neuronovou síť trénovanou na 80 000 básních z amatérského literárního fóra. Jeho software pracuje na úrovni písmen a umožňuje generovat básně, které jsou podobné těm lidským. Další projekty, jako je projekt Jacka Hopkinse, pracují se zvukovou rovinou jazyka a generují básně hlásku po hlásce, což umožňuje vytvářet metricky a rýmově vázané texty. Existuje i projekt, který generuje klingonskou poezii na základě vizuální poezie tvořené ze znaků počítačové klávesnice a šířené v určité komunitě. Další projekt využívá feministických textů z časopisu k tvorbě genderově orientované poezie.
Přestože některé počítačem generované básně mohou být považovány za kvalitní až geniální, většina vygenerovaných textů je spíše průměrná. Existuje stále velká náhoda v tom, zda bude počítačem vygenerovaný text kvalitní nebo ne. Ostatně podobně jako u lidských autorů. Tyto projekty generování básnických textů pomocí umělé inteligence postupně přinášejí nové formy tvorby literatury a otevírají diskusi o vztahu mezi technologií a tvůrčím procesem. Text hovoří o tom, že v oblasti generování textů umělou inteligencí jsou stále některé výzvy, zejména co se týče udržení koherence a tematické souvislosti v delších textech. Nicméně, technologický pokrok a umělecká kreativita postupně překonávají tyto limity. Toto je první část, ve které jsem silněji pocítil věk textu. V současné době, obzvláště u placených generativních nástrojů je nekoherence vzácnější a vzácnější.
Nicméně text sám poukazuje na to, že technologie postupuje a zároveň vypichuje, že existuje možnost spolupráce mezi lidmi a umělou inteligencí v procesu tvorby literatury. Uvádí případ z roku 2016, kdy byl vytvořen román za přispění umělé inteligence. Tento příklad také poukazuje na to, že čistá počítačová kreativita může být obohacena lidským smýšlením a konceptuálním rozhodováním.
Projekt Archerové a Jockerse, který v češtině vyšel pod názvem názvem Šifra mistra bestsellera analyzuje úspěšné prvky bestsellerů pomocí datových vědeckých metod, poskytuje cenné poznatky pro tvůrce literatury. Jejich práce odhaluje jazykové a tematické shody mezi bestsellery a identifikuje motivické vzory úspěšných románů. Není tedy pravda, že by umělá inteligence autorům jen škodila a připravovala je o živobytí.
Zajacova teorie kreativity, která se snažila přenést principy fungování živých systémů na literaturu, se zaměřuje na autora jako nositele tvořivosti. Tvrdí, že literatura může být tvořivá pouze tehdy, pokud čerpá energii ze svého okolí prostřednictvím autora. Avšak, s nástupem AI je třeba přehodnotit tuto perspektivu, protože literární texty mohou být generovány bez lidského vstupu. Tím se zpochybňuje role autora jako jediného nositele tvořivosti. Na rozdíl od Zajacovy teorie zdůrazňuje ale Bodenová v knize „The Creative Mind“ (2004) význam kombinatorického přístupu k tvořivosti. Tvrdí, že každý člověk je kreativní a že kreativita spočívá v nových, překvapivých a cenných nápadech nebo artefaktech, které vycházejí z existujících prvků. Bodenová také rozlišuje mezi psychologickou a historickou kreativitou a zdůrazňuje roli náhody v procesu tvoření. Nesmíme tedy zapomínat, že zbůsob práce člověka je práci AI velice podobný. Také diskutuje o problematických aspektech generování literárních textů pomocí AI, jako je absence hledačství nových forem a omezení znalosti o lidských motivacích. Bodenová argumentuje, že minimalistické texty jsou pro generování pomocí AI vhodnější, protože vyžadují větší míru interpretační práce od čtenáře.
Dějiny literatury od starověku až po současnost zahrnují opakující se spor mezi autory ohledně původu literárního díla. Tento spor se točí kolem otázky, zda je literární dílo výsledkem lidského umění, nebo má transcendentalní původ a člověk je pouze prostředníkem při jeho zaznamenání. Spory mezi transcendentalisty a racionalisty ukazují, že AI vstupuje do literárního prostředí převážně na stranu racionalistů. Použitím AI lze generovat texty v různých stylech, včetně těch, které jsou tradičně vnímány jako spirituálně inspirované. AI také ukazuje, že metafyzické významy v poezii se rozvíjejí až v procesu recepce textu, nejen v jeho genezi. Její role v současném literárním kontextu spočívá v demystifikaci literární tvorby a posilování komunikačních strategií. AI může akcelerovat proces demokratizace literatury tím, že umožní i lidem bez tvůrčích schopností vytvářet texty. To však vyvolává otázku, zda dosažení tohoto cíle přinese přínos. Komunikační aspekt literární tvorby je klíčový, a AI může paradoxně přispět k jeho posílení, protože je v této oblasti nenahraditelná. Nadále je AI v literatuře vnímána jako výzva ke strukturaci umělecké tvorby jako komunikace, nikoli pouhé produkce textů. V oblasti softwarového vývoje AI se rovněž otevírá prostor k přehodnocení používání pojmu kreativita, neboť některé systémy dosud nejsou schopny tvořit samostatně.
Studie zároveň upozorňuje na potřebu revidovat antropocentrické pojetí kreativity, a to zejména v kontextu současného technologického vývoje. Rozvoj AI v literatuře nepředstavuje dehumanizaci, ale spíše prohlubování lidské sebereflexe a humanizaci nových technologií. AI bude tedy formována podle toho, jakým směrem ji lidé povedou, a nemusíme se jí obávat, pokud bude zapojena do hluboce lidského a kulturního prostředí literatury.
Tento text jsem si k recenzi vybral proto, že pojednává současné velice trendy téma před několika lety. Zajímalo mě, jak pět let starý článek obstojí ve světle současného diskurzu a pohledů na AI. Co se týče pohledu na AI jako „dobrého sluhu a špatného pána“ tam se myslím moc nezměnilo, možná jsme jen trochu zpesimističtěli. Co ale článku úplně chybí, tak je otázka duševního vlastnictví jako takového a faktu, že AI může psát lidem podobné texty jen díky tomu, že vykrádá každého autora, co byl kdy publikovaný na internetu.
Celkově jsem vlastně překvapený, že na to kolik se toho změnilo a skoro nic neměnilo. Alespoň co se týče tohoto teoretického, filosofického nebo diskurzivního pojetí AI generované krásné literatury.
Ta naše platforma 