Proč lidé sdílejí cestovní zážitky na sociálních sítích?

V dnešním světě, kdy se stal internet nedílnou součástí našich každodenních životů, se hodně změnilo, jak čteme a sdílíme informace. Sociální sítě, jako je Facebook, Instagram a Twitter, jsou teď hlavními místy, kde lidé nejen vyhledávají informace, ale také sami píšou a sdílejí své zážitky a myšlenky. Uživatelé se tam rovněž často dělí o své zážitky z výletů či dovolených. Na sítích publikují fotografie, videa, rady a tipy ze svých cest, což má značný vliv na jejich okruh přátel. Proč ale vlastně lidé cítí potřebu sdílet své cestovní zážitky s ostatními? Tato otázka se stává stále relevantnější s nárůstem užívání sociálních sítí a položili si ji i akademici z Univerzity NOVA v Lisabonu – Tiago Oliveira, Benedita Araujo a Carlos Tam. Ti v roce 2020 v periodiku Tourism Management vydali studii “Why do people share their travel experiences on social media?”

Proč lidé sdílejí své zážitky z cest na sítích?

Studie se snaží zjistit, jaký vliv mají sociální sítě na rozhodování uživatelů ohledně plánování jejich cest a sdílení zážitků z cestování. Turisté často hledají rady a tipy na platformách a sociálních sítích, jako je například populární TripAdvisor, který obsahuje velké množství obsahu vytvořeného uživateli. Sociální sítě hrají významnou roli v turismu, jelikož poskytují cestovatelům bohatší informace než oficiální stránky destinací. Podle trojice autorů lidé sdílejí cestovní zážitky na sociálních sítích zejména kvůli osobnímu uspokojení, seberealizaci, udržení sociálních kontaktů a pomoci ostatním turistům.

Kdo jsou tzv. lurkeři a tiché skupiny?

Autoři poukazují na to, že uživatelé mohou psát recenze z rozličných důvodů, jako je vlastní potěšení, uplatňování moci, ventilování negativních pocitů, starost o ostatní či pomoc společnosti. Navzdory tomu, že se zvyšuje počet lidí, kteří vytvářejí vlastní obsah, roste rovněž počet lidí, jenž na sociálních sítích zůstávají pasivní a nesdílí své zkušenosti. Tito lidé, tzv. lurkeři, jsou osoby, které na sociálních sítích nepublikují své vlastní příspěvky, ale aktivně sledují obsah vytvořený ostatními uživateli. Jiné studie tuto skupinu uživatelů popisují různě a to například jako “tiché skupiny“ či osoby, které nikdy nesdílely žádné informace na sociálních sítích. Hlavní důvody jejich pasivity mohou být různé, například nízké sebevědomí stydlivost, pocit, že nejsou součástí žádné skupiny či nejistota při používání technologií.

Sběr dat

Studie si klade za cíl pochopit faktory, které podporují nebo brání lidem sdílet jejich cestovní zážitky na sociálních sítích, a zdůrazňuje důležitost rozlišení mezi aktivními uživateli a pasivními pozorovateli v online komunitách. Výzkum je založen na online průzkumu, který autoři provedli v rámci území Portugalska. Průzkum byl proveden jak v anglickém, tak portugalském jazyce. Data byla shromážděna pomocí online dotazníků prostřednictvím Google formulářů. Zkušebního testu se zúčastnilo 30 uživatelů sociální sítě Facebook v Portugalsku, aby se ověřila spolehlivost a platnost škál použitých v dotazníku. Vzorek obsahoval převážně vzdělané respondenty v rozmezí věku 20 až 50 let. Většinu respondentů tvořily ženy, jimž bylo mezi 25 až 44 let a měly bakalářský či magisterský titul. Více než polovina respondentů měla trvalé zaměstnání.

Závěry studie

Výzkum odhalil, že lidé sdílí své cestovní zážitky na sociálních sítích, protože jim to jednoduše dělá radost. Sdílení zážitků s ostatními přáteli a rodinnými příslušníky je baví a považují to za zábavné a příjemné, což dokazuje, že lidé používají sociální sítě zejména pro osobní uspokojení. Uživatelé, jenž sdílejí zážitky na sociálních sítích, často činí z důvodu osobního naplnění. Mnoho lidí nechce sdílet své osobní zážitky kvůli strachu z narušení soukromí a bezpečnosti. Tato skutečnost má negativní dopad na jejich ochotu zapojit se do sdílení informací online.

Studie také zjistila, že i přes rostoucí množství obsahu vytvářeného uživateli, stále existuje značný počet lidí, kteří na sociálních sítích zůstávají pasivními a nechtějí své zkušenosti z cestování sdílet. Mezi hlavní důvody pro tuto pasivitu patří nízké sebevědomí či pocit, že nejsou součástí žádné skupiny. Výsledky studie naznačují, že je důležité se zaměřit na strategie, které pomohou překonat obavy spojené se zabezpečením a ochranou soukromí.

Zdroje

Oliveira, T., Araujo, B., & Tam, C. (2020). Why do people share their travel experiences on social media? Tourism Management, 78, 104041. https://doi.org/10.1016/j.tourman.2019.104041

Yoo, K., & Gretzel, U. (2011). Influence of personality on travel-related consumer-generated media creation. Computers in Human Behavior, 27(2), 609–621. https://doi.org/10.1016/j.chb.2010.05.002

Sociální mediální gramotnost – nezbytnost či nutnost ?

Sociální média se stala nedílnou součástí našeho každodenního života, ovlivňující, jak komunikujeme, sdílíme informace a vytváříme své identity. V této souvislosti se stává stále důležitější rozvíjet dovednosti a kompetence, které nám umožní efektivně a zodpovědně využívat tyto platformy.

Studie „Social Media Literacy: A Conceptual Framework“ od Hyunyi Cho
z Ohio State University, USA provedená v roce 2022 a uveřejněná nedávno v časopise New media & society představuje nový konceptuální rámec, který se zaměřuje na dynamické vztahy mezi uživateli a jejich volbami zpráv a sítí na sociálních médiích. Tento rámec, nazvaný Social Media Literacy, poskytuje komplexnější přístup k mediální gramotnosti v kontextu sociálních médií.

Studie využila kombinaci teoretických a empirických přístupů k analýze existující literatury a teorií z různých disciplín. Hlavním cílem bylo identifikovat klíčové složky a kompetence potřebné pro sociální mediální gramotnost. Autoři zkoumali, jak současné přístupy k mediální gramotnosti mohou být nedostatečné pro zachycení unikátních funkcí a vlivů sociálních médií. Analýza se zaměřila na tři hlavní složky:

Self (Já) – Zahrnuje uživatelské volby, hodnoty a konstrukci reality na sociálních médiích.
Medium (Médium) – Vlastnosti a funkce sociálních médií, které ovlivňují uživatelskou zkušenost a interakce.
Reality (Realita) – Dynamické a víceúrovňové reprezentace reality a identity na sociálních médiích.

Výzkum zahrnoval rozhovory s uživateli sociálních médií, analýzu obsahu platforem a přehled existující literatury zaměřené na mediální gramotnost a sociální média.

Klíčové složky Sociální mediální gramotnosti

1. Self (Já)

Složka „Self“ se zaměřuje na individuální volby a hodnoty, které ovlivňují a jsou ovlivňovány konstrukcí reality na sociálních médiích. Uživatelé aktivně vytvářejí a spravují své identity prostřednictvím obsahu, který sdílejí, a interakcí, do kterých se zapojují. Tato složka zdůrazňuje, že sociální média nejsou pouze pasivním médiem, ale aktivním prostorem pro sebevyjádření a sociální interakce.

2. Medium (Médium)

Složka „Medium“ se zaměřuje na vlastnosti a funkce sociálních médií, které formují uživatelskou zkušenost. Každá platforma sociálních médií má své unikátní rysy, které ovlivňují, jakým způsobem uživatelé komunikují a interagují. Například algoritmy, které určují, jaký obsah je uživatelům zobrazen, hrají klíčovou roli ve formování jejich vnímání reality a interakcí s ostatními.

3. Reality (Realita)

Složka „Reality“ zkoumá dynamické a víceúrovňové reprezentace reality a identity na sociálních médiích. Sociální média umožňují uživatelům prezentovat různé aspekty své identity a reality, což může vést k různým interpretacím a vnímáním. Tato složka zdůrazňuje důležitost kritické reflexe a uvědomění si, jak jsou reality na sociálních médiích konstruovány a vnímány.

Klíčové kompetence

Rámec Sociální mediální gramotnosti identifikoval několik klíčových kompetencí, které jsou nezbytné pro sociální mediální gramotnost:

1. Analýza

Schopnost kriticky analyzovat obsah na sociálních médiích zahrnuje rozpoznání zdrojů informací, účelů komunikace a potenciálních zkreslení. Uživatelé musí být schopni identifikovat, kdo vytváří obsah, jaké jsou jejich motivace a jaké techniky používají k ovlivňování publika. Kritická analýza také zahrnuje pochopení kontextu, ve kterém je obsah prezentován, a jeho možného dopadu na různé skupiny uživatelů.

Rozpoznání zdrojů: Uživatelé by měli být schopni určit, kdo stojí za obsahem, jaké jsou jejich zdroje financování a jaký je jejich zájem.
Účel komunikace: Analyzování toho, proč je obsah vytvořen a jaký je jeho zamýšlený účinek.
Zkreslení a manipulace: Schopnost rozpoznat, kdy a jak je obsah upraven nebo prezentován způsobem, který může ovlivnit vnímání skutečnosti.

2. Hodnocení

Hodnocení věrohodnosti a spolehlivosti informací a zdrojů na sociálních médiích je klíčovou kompetencí. Uživatelé musí být schopni kriticky zhodnotit, zda informace, které konzumují, jsou přesné, aktuální a relevantní. Tento proces zahrnuje:

Důvěryhodnost zdrojů: Posouzení, zda zdroj informací má dobrou reputaci a je známý svou přesností a objektivitou.
Aktuálnost informací: Kontrola, zda jsou informace stále platné a nebyly překonány novějšími poznatky.
Relevance a kontext: Posouzení, zda jsou informace relevantní pro konkrétní situaci a jaký je jejich širší kontext.

3. Participace

Schopnost efektivně se zapojit do diskusí a interakcí na sociálních médiích zahrnuje vytváření a sdílení obsahu, který je hodnotný a relevantní. Uživatelé by měli být schopni přispívat k online komunitám způsobem, který podporuje konstruktivní diskusi a respektuje různé názory. Tato kompetence zahrnuje:

Vytváření obsahu: Schopnost vytvářet informativní, zajímavý a etický obsah, který je přínosný pro ostatní uživatele.
Engagement: Aktivní účast v online diskusích a komunitách, sdílení znalostí a zkušeností.
Respekt a odpovědnost: Uvědomění si etických aspektů sdílení obsahu, včetně respektování autorských práv, soukromí ostatních a zodpovědnosti za své příspěvky.

Závěrem

Studie také odhalila, že současné přístupy k mediální gramotnosti, které jsou často založeny na masových médiích, nemusí dostatečně reflektovat osobní a interaktivní povahu sociálních médií. Například uživatelé na sociálních médiích často vytvářejí a spravují své identity a vztahy, což ovlivňuje nejen obsah, který konzumují, ale také způsob, jakým interpretují a hodnotí informace.

Navíc sociální média umožňují uživatelům aktivně ovlivňovat a být ovlivňováni, což vyžaduje nový přístup k odpovědnosti a participaci. Uživatelé musí být schopni rozpoznat svou roli jak v konzumaci, tak v produkci obsahu, což vyžaduje rozšíření kompetencí nad rámec tradiční produkce mediálního obsahu.

Literatura / Zdroje

New Media & Society, 2024-02 | Journal article, Vol. 26(2) p 941 –960

DOI: 10.1177/14614448211068530

Contributors: Hyunyi Cho; Julie Cannon; Rachel Lopez; Wenbo Li

Pictures – https://pixabay.com/photos/

Digitální móda – z metaversa až do našich skříní?

Není tvořena pomocí látek, ale pixelů a obléci si ji můžeme pouze na svou „projekci“ v digitálním světě – kde se vzala a jaké inovace nám přináší?

Zrod digitální módy pramení z gamerského odvětví a online her. Tam je součástí hry i tvorba avataru, kterému můžeme dokoupit skiny, jako třeba právě oblečení. Za oblečení a doplňky pro avatary se průměrně utratí 91 miliard Euro za rok a většina z nás si asi alespoň jednou koupila doplňky pro našeho „Simíka“ ve hře The Sims. Gaming je obecně velmi oblíbenou formou trávení volného času, podle průzkumů je dokonce rozšířenějším koníčkem než sledování seriálů. Není proto divu, že se na avatary zaměřily i světoznámé módní domy. Právě pro The Sims vytvořilo kolekci italské Moschino, v League of Legends se avatar může procházet v outfitu značky Luis Vuitton a ve Fortnite se může obléknout do Balenciagy. Nike zase vytvořil kolekci tenisek pro herní a virtuální platformu Roblox. Ta také zveřejnila výzkum zjišťující, že pro generaci Z je důležitější zevnějšek jejich avataru než jejich reálná podoba a že to, jaký styl mají v reálném světě, je silně ovlivněno právě jejich avatarem.

Pro zelenější planetu a originálnější módu

V posledních letech ale digitální móda není pouze součástí metaversa a z virtuální reality se dostává i do reálného světa. K čemu nám bude dobré oblečení, které fyzicky ? O jeho přínosu se hovoří zejména v oblasti ekologie a udržitelnosti. Oděvní průmysl je nechvalně proslulý jako jeden z největších znečišťovatelů životního prostředí, zároveň jsou známé otřesné pracovní podmínky v tzv. sweatshopech, ve kterých je většina oblečení vyráběna. Na výrobu digitální oděvů se nespotřebuje žádná voda a neskončí na skládce – právě tam se kvůli nadvýrobě a cenové dostupnosti ocitá většina našeho oblečení. Výrobce digitální módy Repbulique upozorňuje na problém influencerů a jejich spoluprací se značkami, které jim zasílají nepřeberné množství oblečení. To ve většině případů využijí pouze na jedno focení na Instagram. I návrhářům ale digitální móda přináší řadu výhod, zejména pak absolutní kreativní vyžití. V digi světě nejsou omezeni materiály ani fyzikálními zákony, zároveň mohou kompletně popustit uzdu fantazii. Výroba je také značně méně časově náročná a levnější. Odpadá i nutnost tvorby oděvů v několika různých velikostech.

První digitální módní kolekci vůbec představila v roce 2018 norská značka Carlings. Jako první přišli s konceptem 3D modelu oděvu, který designéři obléknou na vaši fotku a přizpůsobí ho vaší postavě. Součástí kolekce tehdy bylo i reálné textilní tričko, které ale bylo zároveň součástí virtuální reality a pomocí QR kódu se dalo propojit s vaším instagramovým či facebookovým účtem. Na fotografiích, na kterých jste byli vyfoceni právě v tomto tričku, bylo možné měnit mu design. Jeho součástí totiž bylo ještě několik digitálních variant a potisků. Reálně jste tedy vlastnili pouze jedno tričko, na fotkách jste ho ale mohli po libosti měnit a vytvářet tak dojem rozmanitého šatníku.

Dnes siběžný smrtelník svůj šatník za nejdostupnější cen může doplnit o digitální kousky třeba z e-shopu DressX – tam zašle fotku či video své postavy a designéři mu do 48 hodin pošlou zakoupené šaty. Na stejném principu funguje XR Couture, The Fabricant zase umožňuje nákup NFT za kryptoměny.

E-shopy nabízející pouze klasické oblečení ale také nezůstávají pozadu. Obchodní řetězec Walmart například na své stránky umístil digitální kabinky vyvinuté společností Zeekit. Opět fungují na principu „napasování“ vybraného oblečení na fotografii.

Má tedy digitální móda mimo virtuální realitu smysl? Cenově se například na zmíněném e-shopu DressX oděvy cenově pohybují od 25 až do 9000 Euro. To je poměrně vysoká částka za něco, co jsme zvyklí vlastnit fyzicky a co tak jako tak klasický módní průmysl nahradit nedokáže. I kdybychom nevycházeli z domu a veškeré činnosti provozovali online, alespoň bez pár základních kusů šatstva se neobejdeme. Ostatně většina lidí si dle průzkumů raději koupí fyzickou kopii knihy, než tu elektronickou. Nespornou výhodu však digitální móda přináší v redukci výroby textilu a určitě stojí za to sledovat její vývoj – digitální oděvní průmysl značně pokročil zejména v období covidu, kdy se velká část života přesunula do online prostoru. Za pouhý jeden rok zvládl udělat pokrok, který odpovídá pětileté práci. Uvidíme tedy, jaké inovace toto odvětví přinese a jestli bude časem běžné vlastnit digitální kousky oblečení tak, jako dnes pár ponožek.

Zdroje:

https://www.voguebusiness.com/story/technology/digital-fashion-is-alive-and-well-for-gen-z

https://www.vice.com/en/article/akvzqz/virtual-digital-clothes-fashion-game-skins-metaverse

https://blog.roblox.com/2023/11/insights-latest-digital-expression-fashion-beauty-trends-report

https://www.dazeddigital.com/fashion/article/53877/1/digital-fashion-clothing-industry-saviour-climate-sustainability-the-sims-avatar

https://www.elle.com/uk/fashion/a28166986/digital-fashion-dressing-virtually/

https://www.refinery29.com/en-us/2022/04/10962203/buying-digital-clothing-nfts-explained

78134284@fsv.cuni.cz

Sociální sítě – studnice (dez)informací? Jak mediální gramotnost ovlivňuje konzumaci zpravodajství v sociálních médiích

Internet a sociální sítě jsou denním chlebem téměř každého z nás a představují téměř nevyčerpatelný zdroj obsahu a informací. Není proto divu, že to, jakým způsobem k těmto informacím přistupujeme a jaký vliv na nás mají, je předmětem mnoha mediálních i jiných výzkumů. Sociální sítě jsou využívány i pro konzumaci zpráv, ty zde však mají specifický formát lišící se od klasických informačních zdrojů, kterými jsou zpravodajské weby či rozhlasové a televizní vysílání. Nejen, že jsou mnohými (často oprávněně) považovány za méně kvalitní a spolehlivé, možnost jejich rychlého šíření představuje riziko podlehnutí dezinformacím. Na druhou stranu však sociální sítě mohou v tomto ohledu představovat další zdroj užitečných informací, které by se v „oficiálních“ médiích neobjevily. Zásadní roli v rozlišení těchto informací samozřejmě hraje povědomí a fungování zpravodajství a mediální gramotnost. Ve studii „The role of news media knowledge for how people use social media for news in five countries.“ publikované v časopise New Media & Society autoři Richard Fletcher, Anne Schulz a Rasmus Klaus Nielsen zkoumají, jak se mediální gramotnost a znalost zpravodajských médií projevuje v tom, jak lidé užívají sociálních sítí coby zdroje zpráv, jak je kombinují s dalšími informačními zdroji či jak vypadá příspěvek, který považují za věrohodný. Všichni autoři studie působí v ústavu The Reuters Institute for the Study of Journalism na Oxfordské univerzitě.

Ačkoliv existují výzkumy potvrzující nižší náchylnost k podlehnutí konspiračním teoriím a fake news u lidí s vyšší mírou mediální gramotnosti, studií věnující se tomutu tématu ve spojitosti se zprávami na sociálních sítích zatím takové množství není. Sociální sítě pracují se zprávami odlišným způsobem, než zpravodajské weby či televize – jejich zveřejňování ovlivňují algoritmy a další uživatelé. Jedná se zde tedy o tzv. sekundární procesy selekce, kdy zprávy nevybírají pouze redaktoři a novináři. Roli hraje i vizuální prezentace příspěvků, kdy se většinou jedná o obrázek s titulkem a několika krátkými úryvky, často vybranými tak, aby ve čtenářích vyvolávaly emoce podněcovali je „ke kliknutí“.

Co znamená „rozumět zpravodajství“

Znalost zpravodajských médií zde autoři definují jako kladení důrazu na informace a fakta narozdíl od pouhých názorů, a na kontext a škálu informací, nikoliv pouze samostatně stojící údaje. Koncept zpravodajské gramotnosti zde zahrnuje také znalost zpravodajství a schopnost lidí převzít nad ním určitou kontrolu, tedy samostatně uvažovat nad podávanými informacemi a jejich vzájemným vztahem. Znalost zpravodajských médií samozřejmě zahrnuje mnoho aspektů a názor na to, co je a není pro její stanovení důležité, se bude lišit výzkum od výzkumu. V potaz je nutné vzít také neustálý vývoj mediálních systémů a užívaných sociálních sítí. V tomto článku jsou zahrnuty tyto faktory: Jak jsou zprávy vytvářeny, jakým způsobem jsou šířeny a jak a kým jsou financovány.

Podobně jako nám povědomí o politice napomáhá zvolit si vhodné strany a zástupce, tak by nám znalost fungování zpravodajství měla pomoci rozlišit kvalitní a relevantní zdroje od těch ne tak docela spolehlivých. Povědomí o distribuci, produkci a financování médií by tedy veřejnosti pomohlo lépe se orientovat v přehršli informací, kterými je zahlcována. To by ostatně přineslo lepší míru vzdělanosti i v dalších, příbuzných oblastech, jako je třeba právě politologie.

Hypotézy výzkumu a checklist pro odhalování fake news

Výzkum autoři situovali do pěti demokratických zemí s různými mediálními systémy – Švédska, Něměcka a Velké Británie, Španělska a Spojených států. Jeho součástí bylo i dotazníkové šetření s multiple-choice otázkami o financování, šíření a produkci zpráv, jehož cílem bylo prověřit úroveň znalosti fungování zpravodajských médií. Dále byly stanoveny hypotézy výzkumu – autoři předpokládají, že dotazovaní, kteří mají znalosti o fungování zpravodajství nebudou sociální média odsuzovat jako nedůvěryhodný zdroj informací, ale přijmou je jako zdroj zajímavých informací navíc. Hypotézy dále předpokládají, že tito dotazovaní budou sociální sítě pro čtení zpráv využívat, nebude to však jejich primárním zdrojem a rozhodně to nebude jejich jediným zdrojem. Dalším z předpokladů bylo to, že jedinci s vyšší mediální gramotností dokážou odhalit clickbaits a příspěvky záměrně cílící na určité skupiny lidí, což jim pomůže stanovit post jako neseriózní. Dále si tito dotazovaní budou všímat toho, kdo příspěvek zveřejnil (jedná se kvalifikovanou a důvěryhodnou osobu?) a nebudou brát v potaz (co se hodnocení kvality a opravdovosti informací týče) počet sdílení a interakcí.

Jelikož byly tyto hypotézy potvrzeny, můžeme je vnímat jako body, které nám autoři představují právě pro pomoc při orientaci ve zprávách na sociálních sítích a zlepšení znalosti zpravodajských médií a mediální gramotnosti.

Ve všech zkoumaných zemích tedy bylo zjištěno, že lidé s vyšší znalostí zpravodajských médií využívají sociální sítě jako jeden ze zdrojů pro aktuální dění. Není to však jejich hlavním zdrojem – využívají sociální sítě pouze jako doplňující zdroj k oficiálnějším zpravodajským webům, televizním či rozhlasovým stanicím a tištěným novinám. Spoléhání se na sociální sítě jako na primární zdroj zpravodajství naopak ukazuje na nižší mediální gramotnost. Nejvíce se sociální sítě jako zdroj pro zprávy využívají ve Španělsku, nejméně pak v Německu. Skupina dotazovaných s vyšší znalostí zpravodajských médií přisuzuje váhu doplňujícímu materiálu a titulkům, stejně tako jako osobě, která na sociálních sítích zprávu sdílela. Za důležité vak nepovažují počty komentářů a sdílení příspěvků.

Přínos studie?

Na první přečetní se může zdát, že studie nepřináší nic až tak převratného. Je přeci jasné, že vyšší mediální gramotnost a povědomí o fungování zpravodajství povede k odolnosti vůči fake news a k uvědomělejšímu přijímaní zpráv. Pokud ale na výzkum budeme nahlížet jako na prostředek k podnícení toho, aby se například podpořila výuka mediální gramotnosti na školách a obecně k rozšíření vědomostí o fungování zpravodajství mezi veřejnost, pak účel rozhodně má. Představené hypotézy zároveň mohou posloužit jako základní pilíře či pomocníci při odhalování dezinformačních zpravodajských příspěvků na sociálních sítích.

Zdroj

Schulz, A., Fletcher, R., & Nielsen, R. K. (2022). The role of news media knowledge for how people use social media for news in five countries. New Media & Society, 0(0).

Dostupné z: https://doi.org/10.1177/14614448221108957

78134284@fsv.cuni.cz

Sociálními sítěmi se šíří nenávist. Vnímají to ještě uživatelé?

Nenávistné projevy známé také jako „hate speech“ jsou neblahým fenoménem současnosti. Známe je nejspíš všichni, nejlépe však generace uživatelů internetu a sociálních sítí. Právě díky rozvoji těchto online médií jsou dnes totiž nenávistně motivované komentáře na vzestupu. Z konverzace například pod příspěvky na Instagramu nebo Facebooku se tak stále častěji vytrácí konstruktivnost, věcnost a slušnost, které nahrazuje agresivní podtón sdělení. Nešťastný trend potvrzují i plošné výzkumy, kde řada oslovených lidí přiznává, že se s tzv. „hate speech“ setkali nebo jim dokonce sami čelili. Jak ale lidé nenávistné texty vlastně vnímají a co o nich smýšlí? A jak tomu šiřitelé „hejtů“ přizpůsobují své texty? Umíme nenávistný obsah vůbec ještě bezpečně rozeznat? Na tyto, dosud chybějící, odpovědi se zaměřila trojice socioložek Ursula Kristin Schmid, Diana Rieger a Anna Sophie Kümpel.

Ve své práci autorky důkladně zkoumaly, jak uživatelé sociálních médií vnímají různé formy nenávistného projevu v online prostředí. Jejich studie se zaměřuje na to, jaké druhy „hate speech“ jsou obecně považovány za nejhorší a tedy řekněme, za nejvíce obtěžující. Práce se pak zabývá i tím, jak na takové projevy reagují uživatelé sociálních sítí. Důvod, proč se autorky do této studie pustily byl především ten, že podle nich, na otázky, které si při výzkumu pokládaly, dosavadní výzkumy nepřinášely odpovědi. Zaměřovaly se totiž spíše na konfrontaci mezi respondenty a obsahem nenávistných výroků, zároveň, podle autorek, ignorovaly kontext a specifika sociálních sítí. Ve svém výzkumu „How social media users perceive different forms of online hate speech: A qualitative multi-method study“ se tak autorky zaměřují především na konzumenty hate speech a také na faktory, které ovlivňují jejich vnímání publikem.

Sociální sítě jako prostor, kde kvete nenávist

Obecně pojem „hate speech“ autorky popisují jako druh nepřátelské online komunikace zaměřené na sociální skupiny s cílem urážet, ponižovat nebo snižovat jejich členy. Jednoduše řečeno, nenávistné projevy mají takto cílit především na rasu, náboženské vyznání, pohlaví nebo třeba sexuální orientaci.

Proč se ale projevům nenávisti daří tak dobře právě v online prostoru a vůbec nejlépe pak na sociálních sítích? Ze studie trojice autorek vyplývá, že právě sociální média agresorům umožňují utvářet skupiny, a to i na mezinárodní úrovni. Početná skupina pak dokáže nenávistný text velmi snadno sdílet a tedy šířit a agresor se v ní také jednoduše ukryje. Pocit anonymity navíc v šiřitelích nenávisti posiluje míru pobouření a agrese v jejich vyjádření. Sociální sítě tedy fungují jako jakýsi zesilovač projevované agrese některých uživatelů. Autorky studie dále vyhodnocují, že současná opatření proti šíření nenávisti jsou nedostatečná, protože pro vlastníky platforem sociálních médií jsou důležitější zisky než blaho jejich uživatelů.

Řada zemí, v poslední době například Skotsko, se tak uchyluje k novým zákonům, které mají internetovou šikanu potírat. Podle autorek výzkumu je ale pro efektivní opatření důležité pochopit, jak nenávistné projevy vnímají uživatelé sociálních sítí. A právě to bylo primárním cílem studie Schmidové, Riegerové a Kümpelové.

Metodika a průběh výzkumu

Aby autorky zjistily jak „hate speech“ vnímají uživatelé sociálních sítí, určily si dvě úrovně vnímání. Tím prvním bylo rozpoznání nenávistného projevu. Druhým pak jeho vnímání, tedy jak na vás emočně působí, co po jeho přečtení cítíte a jaký vůči němu zaujmete postoj. Ten ale není univerzální a liší se podle vlastností a zkušeností každého člověka. Studie tak zahrnovala i osobní charakteristiky uživatele, tedy případnou zkušenost s nenávistným obsahem, věk, pohlaví a kolik času daný respondent tráví na sociálních sítích. Dále pak studie obsahovala formu prezentace nenávistného projevu, tedy například šlo-li o text nebo obrázky. V neposlední řadě pak studie rozlišovala, zda se jednalo o přímý nebo nepřímý útok.

Aby autorky zjistily, jak uživatelé sociálních sítí vnímají „hate speech“, využily kvalitativní formu výzkumu. Ta díky hloubkovým rozhovorům umožňuje přesnější vhled do problematiky a tak i lepší pochopení toho, jakým způsobem nenávistné komentáře vnímáme.

Výzkumný vzorek tvořilo třiadvacet německy mluvících uživatelů sociálních sítí, přičemž nejmladšímu z nich bylo osmnáct a nejstaršímu sedmašedesát let. Samotný sběr dat pak probíhal mezi červnem a červencem roku 2021. Autorky nechaly skupinu respondentů na smyšlené sociální síti čelit nejrůznějším druhům nenávistného obsahu a pozorovaly, jak dlouho si ho lidé prohlíželi a jaké byli jejich reakce. Důležité při tom bylo, aby dobrovolníci netušili, že se jedná o smyšlenou platformu sociálního média a zároveň neznali ani skutečný význam studie. Respondentům výzkumný tým sdělil, že se jedná o test nové sociální sítě. Jednotlivé rozhovory pak trvaly mezi čtyřiceti až osmdesáti minutami. Účastníci pak byli konfrontováni se svým chováním na základě pořízeného videa či audia, kde byly jejich reakce zaznamenány. Respondenti měli popsat pocity a emoce, které předcházeli jejich reakcím.

Výsledky šetření nepřekvapily

Výsledky studie potvrdily to, co už jsme v článku jednou nastínili a tedy, že negativní projevy na sociálních sítích různí lidé vnímají různě. Jisté spojitosti tu ale jsou. Například pro rozpoznání šíření nenávistného obsahu je klíčový způsob prezentace „hate speech“. Jinými slovy, roli hraje hlavně to, zda se nenávistný obsah šíří formou textu nebo obrázků, memů apod. A právě vizuální formě, věnovala většina sledovaných respondentů daleko větší pozornost a také si je déle pamatovali. Naproti tomu textové „hate speech“ skupinka uživatelů téměř přecházela a ignorovala je. Někteří respondenti dokonce řekli, že se komentářům záměrně a pravidelně vyhýbají pro jejich běžně negativní obsahy.

Ze studie pak vyplynulo, že vnímání „hate speech“ se liší nejvíce podle věku. Souvisí to totiž s mírou času, který lidé na sociálních sítích tráví. Mladí, kteří zpravidla okupují své profily mnohem častěji, získali vůči nenávistným komentářům větší odolnost. Naproti tomu starší lidé, se během výzkumu mnohem častěji u takových komentářů pozastavovali na delší dobu. Třeba sedmdesátiletá respondentka Sandra v rozhovorech pak uvedla: „Myslím, že jsem se zastavila u tohoto (komentáře s hate speech) déle než u jiného, protože jsem měla pocit, že to nemůže být pravda, že někdo něco takového napíše.“

Z odborné studie, která nutno připomenout, vyšla před několika lety, tedy vyplývá, že je třeba vymyslet funkční mechanismus, který zabrání šíření „hate speech“, které jsou negativní pro život nejspíš v jakékoli společnosti. V současné době už takové snahy vidíme, zatím především v zahraničí. Naposledy například ve Skotsku, kde novela zákona proti šíření nenávisti, rozdělila nejen tento národ na dva tábory.

Kristýna Svobodová

Zdroj:

Schmid, U. K., Kümpel, A. S., & D. Rieger. (2022). „How social media users perceive different forms of online hate speech: A qualitative multi-method study“. New Media & Society.

Dostupné zde: https://doi.org/10.1177/14614448221091185

InstaStories jako každodenní feministická praxe

Instagram je jednou z nejoblíbenějších sociálních sítí dneška s cca dvěma miliardami aktivních uživatelů měsíčně celosvětově s rozmanitým obsahem, od obrázků koťátek, rodinných fotografií přes humorná, sportovní a hudební videa až po obsah edukativní či politický. Obsah může být sdílený přes klasické příspěvky (Posts), krátká videa (Reels) a tzv. “příběhy” (Stories) tedy dočasné krátké příspěvky s délkou 5-60 sekund zobrazovaných v záhlaví a pod profilovou fotkou uživatele. Dr. Sofia P. Caldeira z Universidade Lusófona v Lisabonu se ve své studii (Re)sharing feminism: Re-sharing Instagram Stories as everyday feminist practices zaměřila právě na poslední druh příspěvků a na to, jak jsou používány portugalskou feministickou komunitou.

Portugalský feminismus a Instagram

Pro současnou, tedy čtvrtou vlna feminismu je jeden z definujících momentů práce se sociálními sítěmi a digitálními technologiemi. Přes sociální sítě jsou sdíleny informace, probíhá sdružování v online prostoru i mobilizace k protestu, jsou zakládána a šířena masivní hnutí jako #MeToo nebo dříve SlutWalk. Jedná se tedy o každodenní a typický nástroj a možnost, jak zavedené offline aktivity rozšířit k širším masám. Právě pro svoji bezprostřednost a možnost každodenního využití poskytují tzv. InstaStories zajímavý nástroj pro každodenní feministickou práci.

Caldeira vychází ze dvou již dříve popsaných konceptů. První je tzv. small acts of engagement na sociálních sítích, tedy malé činy jako like, sdílení, reakce emoji nebo komentář, které minimální vlastní aktivitou vyjadřují určité zapojení nebo zaujetí příspěvkem. Druhý je pak tzv. každodenní feminismus (everyday feminism), čili integraci feminismu do každodenního života.

Výzkum se zaměřuje na Portugalsko kvůli jeho specifikům. Jak popisuje, feministické hnutí se zde vyvíjelo se zpožděním oproti západu, feminismus zde byl po dlouhou dobu spíše institucionální než tzv. “vyrostlý zdola”, stejně tak prakticky do doby #MeToo a podobně se příliš neobjevoval v online prostoru. V posledních letech Instagram zažívá boom jako nejpoužívanější sociální síť v Portugalsku vůbec, tedy i mezi feministickou komunitou.

Metodologicky byl výzkum proveden kvalitativní analýzou. Výběrový soubor čítal 2282 stories od 52 uživatelů, kteří byli identifikováni např. na základě hashtagů jako #FeminismoPortugal, na základě algoritmů a doporučení atd. Mezi uživateli byli feministické organizace, neziskové organizace i menší kolektivy, ale také lidé veřejného života (novináři, celebrity, influenceři) a “obyčejní” lidé, kteří se identifikují jako feministé a často sdílejí tento obsah, jejich demografické a osobní údaje byly nicméně anonymizovány. Sledované období trvalo od října do prosince 2022, namátkově vždy čtyři dny v měsíci. Studie pak mimo jiné sledovala tyto aspekty: jaký je obsah Stories, jaký společenský charakter má sdílení příspěvků, jak je původní příspěvek rozšiřován o další textové nebo vizuální vrstvy sdílejícím uživatelem a nakonec si všímá limitujících faktorů tohoto mediálního formátu.

O čem jsou feministické Stories

Co se týká obsahové stránky, témata sdílená ve Stories bývají často intersekcionální, tedy kombinující krom feministické ještě další problematiky a společenské otázky – práva LGBTQ+ lidí, rasismus, práva postižených, dostupnost zdravotní péče a další. Intersekcionalita je právě dalším typickým a definujícím rysem čtvrté vlny feminismu. Motivace sdílení Stories má pak velmi široký záběr. Může jít o mobilizační výzvy k protestu (tzv. calls for action), pozvánky k diskuzím a workshopům, sdílení informací, doporučení knih nebo filmů s danou tematikou, motivační příspěvky o women empowerment nebo body positivity, oslava úspěšných žen, jakožto znak sociálního progresu, atd.

Hlavní část studie pak popisuje samotný proces interakce a způsob použití sdílení Stories (ve významu re-sharing, tedy “přesdílení”) ve feministické praxi. Studovaný vzorek Stories ze dvou třetin obsahoval právě přesdílené příspěvky a tato praxe se tedy ukázala jako nejčastější a nejběžnější. Jednoduchost jejího provedení se ukazuje jako nejrychlejší způsob pro rozšíření určité informace nebo poselství. Zároveň je atraktivní pro uživatele, který se necítí plně komfortní vyjadřovat přímo vlastní obsah s podobnou problematikou, a může jej takto vyjádřit přes proxy původního autora příspěvku.

Zajímavým trendem pozorovaným během studie byl tzv. curatorial activism, proces výběru existujícího obsahu a informací, jejich interpretaci, kontextualizaci a nakonec sdílení. Některé profily na Instagramu se vyloženě zabývají kurátorstvím obsahu většinou úzce zaměřeným na určité téma, existují ale i volnější kurátorské činnosti, kdy uživatel posbírá a sestaví soubor příspěvků nebo článků k tématu aktuálního zájmu a přesdílí je např. v sekvenci Stories.

Stories jako most, prostředek sociální komunikace a diskuze

Přesdílení může fungovat jako most mezi různými mediálními publiky a tím šířit informace mezi skupiny, které by se k nim za normálních okolností nedostaly. Typicky je to působením známých osobností, celebrit a influencerů se širším mediálním dosahem. Zároveň dochází k přemostění jednotlivých platforem a vytváření propojených systémů – do Instagram Stories mohou být sdíleny příspěvky z Facebooku nebo TikToku, ale i na články v tradičních médiích, odkazy na crowdfunding nebo podcastové aplikace. Do Stories je možné zakomponovat interaktivní prvky: otázky k publiku, hlasování (polls).

Ilustrace sdílení Story a propojení s dalšími platformami (zde crowdfundingem). Zdroj: Studie Resharing feminism

V přesdílení Stories je nepřímo obsažený i sociální a komunikační prvek. Sdílením můžeme vyjádřit souhlas, uznání, poděkování, sounáležitost či účast v obtížné nebo tragické situaci. Přidáním tagu autora ho můžeme dále podpořit nebo přiznat jeho autorství.

Použitím dalších vrstev je také možná diskuze s původním příspěvkem. Přidáním komentáře nebo jen vizuální vrstvy (emoji, GIF apod.) lze buď vyjádřit souhlas, podporu atd. podobně jako samotným přesdílením, případně delšími komentáři zabřednout do obsáhlejší diskuze nebo polemiky. Ve zkoumaných příspěvcích byl i častým jevem sarkasmus a ironie, jako při zesměšňování sexistických nebo homofobních postů. Z výzkumu však vyplynulo, že dvě třetiny přesdílených Stories byly sdíleny bez další obsahové vrstvy.

Limity, lidská kreativita a jak dál?

Už z principu formát Stories naráží na různá omezení, jelikož je jako takový určený pro rychlou konzumaci. Délka max. 60 sekund je sama o sobě limitující, při přesdílení je navíc dále snížena na 15 sekund u videa. Při sdílení tzv. karuselu (prezentace více fotografií často s navazujícím textem) je možné sdílet pouze jeden, obvykle počáteční obraz nebo slide. Popisy jsou buď zkráceny na minimum nebo nejsou zobrazeny vůbec. Ve všech případech potom záleží na publiku a jeho uvážení, zda je pro něj obsah tak zajímavý, aby se proklikl k původnímu příspěvku. Tímto vším samozřejmě trpí původní sdělení a klesá edukační, mobilizační či jiný zamýšlený efekt. Uživatelé se tyto omezení často snaží překonávat vlastní kreativitou: přepisují obsah titulků přes Story, karuselové příspěvky sdílí jednotlivě v po sobě jdoucích Stories, sdílená videa stahují a znovu nahrávají, aby předešli zkrácení (zde už narážíme na etické oblasti zacházení s autorským obsahem). Případně např. pomocí GIFů nebo emoji jako šipek se snaží přimět publikum k prokliku na původní příspěvek.

Výzkum Dr. Caldeira dokládá, že Instagram Stories jsou oblíbenou a často využívanou pomůckou a prostředkem k minimalistické a každodenní práci o feministických i dalších politických tématech, nabízí rychlý prostředek k šíření informací, výzvě k akci či dalším účelům. Může tedy sloužit jako dobrý odrazový můstek pro další vzdělávání a diskuzi. Upozorňuje však, že je třeba kriticky vnímat jeho omezení jak ve smyslu technickém, tak ve smyslu možné fragmentace a nekompletnosti sdílených informací.

Poznámka: Autor článku po úvaze a pro přehlednost textu zvolil v překladu používání generického maskulina (např. uživatel, autor), i když si uvědomuje, že tato praxe v kontextu tématu může být vnímána problematicky.

Autor: Vojtěch Chmelík

Zdroj:

Caldeira, S. P. (2024). (Re)sharing feminisms: Re-sharing Instagram Stories as everyday feminist practices. New Media & Society, 0(0). https://doi.org/10.1177/14614448241236707

Učitel mého dítěte sdílí jeho fotky na internetu aneb Morálně přípustné hranice v postování dětí

V posledních letech se hojně diskutuje o postování fotografií dětí a nezletilých na sociálních sítích. V případě postování ze strany rodičů se pro to již dokonce ujal název sharenting. Zároveň se setkáváme s čím dál častějšími omezeními ze strany rodičů právě v oblasti sdílení fotek jejich dětí. Ať už to jsou prarodiče, vzdálenější příbuzní či dokonce přátelé, počet rodičů, kteří kladou důraz na to, aby tito lidé nesdíleli fotografie jejich dětí, se stále zvyšuje. Studie “Why Does a Teacher Feel the Need to Post My Kid?”: Parents and Teachers Constructing Morally Acceptable Boundaries of Children’s Social Media Presence autorů Ciny a Vandini se soustředí na další level této problematiky, a to sdílení fotografií dětí ze strany jejich pedagogů.

Studie

Autoři zanalyzovali celkem 13 online diskusí tematizujících pedagogy z jeslí a prvního stupně vzdělávání, kteří sdílejí obrázky dětí na internetu. Výsledky průzkumu ukázaly, že se rodiče nad sdílením fotek svých dětí ze strany pedagogů pozastavují a cítí se tím silně oslabováni v oblasti ochrany jejich digitální stopy. Rodiče si v diskusích nejen stěžují na snižování jejich pravomocí, ale také navrhují různá řešení k obnovení rodičovské autonomie. Ze studie vyplývá, že by práva rodičů, pokud jde o stanovování hranic sdílení fotografií jejich dětí v online prostředí, měla mít větší váhu. Zde je nutné dodat, že studie se soustředila pouze na diskuse z jednoho z nejpopulárnějších rodičovských webů v USA. V Evropě, nebo alespoň u nás, je od odsouhlasení regulí GDPR situace zřejmě lepší.

Zatímco mezi rodiči nalézáme stále silnou skupinu těch, kteří digitální stopu svých dětí příliš neřeší, rozšiřuje se i protipól, totiž skupina rodičů, kteří digitální stopu svých dětí až úzkostně chrání. V online diskusích, které se v případě rodičů často stávají jakýmisi arénami pro řešení různých (v tomto případě především morálních) dilemat, se poté často objevují až panické záchvaty emocí. I z těchto důvodů autoři studie považovali online diskuse za vhodný materiál pro zkoumání názorů rodičů na dané téma.

Studie je součástí většího projektu, a to zkoumání digitálních dilemat, která rodiče zažívají v souvislosti s online soukromím a přítomností na sociálních sítích jejich dětí. Projekt sleduje konstruování a kritizování morálně vhodných praktik v těchto oblastech. Daná dílčí studie se zaměřuje pouze na výbuchy emocí, které rodiče zažívají ve chvíli, kdy pedagog, tedy nerodinný příslušník, překračuje nepsané hranice očekávaného chování v online prostředí.

Autoři studie popisují, jak je těžké pro rodiče i pedagogy nastavit v oblasti postování fotografií dětí, respektive studentů ideální rovnováhu. Davide Cino působí na univerzitě v Milánu a je autorem mnoha článků týkajících se témat jako ‚děti v online prostředí‘, ‚digitální dovednosti‘ či ‚digitální rodičovství‘. Za své články získal také několik ocenění. (Davide Cino, 2024) Stejně jako její spoluautor, i Chiarra Dalledonne Vandini vystudovala univerzitu v Bologni, kde má i stálé působení. Ve svých výzkumech se zaměřuje zejména na pedagogiku dětí do 6 let. (Chiarra Dalledonne Vandini, 2024) Toto není jejich jediná společná studie.

Pro tento výzkum si autoři stanovili následující otázky:

S ohledem na co diskutují účastníci případy, kdy učitelé sdílejí informace o dětech na sociálních sítích?
Jak jsou, pokud vůbec, postavy rodiče a učitele ohraničovány ve vztahu k digitálním stopám dětí?
Jaká řešení těchto zvratů jsou diskurzivně navrhována a spoluvytvářena, pokud vůbec? (Cino, D., & Vandini, C. D. (2020)

První otázka se soustředí na diskuse ke slabým online hranicím mezi rodinou a školou, druhá sleduje rozebírání dobrých a špatných digitálních rodičů a učitelů, třetí otázka pak zkoumá přispěvatelské návrhy řešení daného problému.

Výsledky

Fakt, že online prostředí není pro děti bezpečné, a to ani pro jejich fotografie, se objevoval hojně i ve sledovaných diskusích. V případě, že se děti objeví na síti, aniž by se o to samy zapříčinily, potřebují dospělé, aby převzali odpovědnost za možná rizika a chránili jejich soukromí alespoň do doby, než o něm budou moci zodpovědně rozhodovat samy.

Autoři studie došli k závěru, že z diskusí vyplývá jejich podstatný význam jak pro rodiče frustrované z odpovědnosti za digitální stopu svých dětí, tak pro učitele a následně výzkumníky a lidi pravomocné upravovat psané hranice v řešené oblasti sdílení fotografií dětí v online prostředí. Učitelé zaplňují v životech dětí nemalou část, na druhou stranu za dítě mají odpovědnost pouze do určité míry. Pedagogové se často snaží držet psaných pravidel, regulí i nejrůznějších doporučení, je ale také pravdou, že se dennodenně setkávají s fotografiemi svých studentů sdílenými jejich rodiči, což může podporovat jejich tendence sdílet takové fotografie také. Jak ale autoři zdůrazňují, je třeba stanovit jasnější hranice pro tyto nerodinné aktéry v dětských životech, jelikož v otázce zodpovědnosti za digitální stopu dětí by měli mít plnou odpovědnost a právo rozhodovat jen rodiče.

Osobní závěr

Jakkoliv v našem prostředí se již vcelku ujala pravidla daná nařízením o ochraně údajů, a tedy se nám zkoumané diskuse mohou zdát málo opodstatněné, digitální stopa našich dětí je něco, nad čím je třeba se neustále zamýšlet a zvažovat, jak ji zdravě omezovat, a zároveň jak nakládat s naší odpovědností za ni. GDPR nejen pedagogy striktně a násilně omezilo, nicméně v tomto ohledu to jako rodič nepovažuji za špatný krok. To, co se v amerických diskusích bude možná ještě pár let řešit, my již řešit nemusíme.

ZDROJE:

Cino, D., & Vandini, C. D. (2020). “Why Does a Teacher Feel the Need to Post My Kid?”: Parents and Teachers Constructing Morally Acceptable Boundaries of Children’s Social Media Presence. International Journal of Communication, 2020(14), 1153–1172. https://ijoc.org/index.php/ijoc/article/view/12493/2982

Davide Cino. (2024). ResearchGate. Retrieved May 4, 2024, from https://www.researchgate.net/profile/Davide-Cino

Chiarra Dalledonne Vandini. (2024). Unibo. Retrieved May 4, 2024, from https://www.unibo.it/sitoweb/chiara.dalledonne2

Šifrovací technologie: Chrání nás, nebo je to jen iluze bezpečnosti?

Ve své práci Don’t Kill the Messenger se Veronika Balbuzanova zaměřuje na to, jak by šifrovací technologie komunikačních služeb mohly změnit legislativní prostředí týkající se zveřejňování dat. Narážíme v tomto ohledu na zásadní otázku. Koho šifrovaná data chrání? Obyčejné lidi nebo padouchy a teroristy? Balbuzanova se zaměřuje na šifrování „end-to-end“ a dočasnou (mizející) komunikaci, které chrání soukromí uživatelů, ale zároveň ztěžuje práci vyšetřujícím orgánům. Tento problém je známý pod označením „Going Dark Problem“.

V současnosti, kdy každý den posíláme obrovské množství zpráv přes různé komunikační platformy, se šifrování stává klíčovým prvkem naší digitální bezpečnosti. Například WhatsApp a jeho šifrování end-to-end znamená, že nikdo jiný než komunikující strany si nemůže přečíst obsah zpráv. Tento přístup chrání data před zvědavýma očima, ale co se stane, když je potřeba informace získat pro vyšetřování závažných zločinů? Ani samotný WhatsApp však do konverzací nedokáže proniknout, tudíž nedokáže pomoci například při vyšetřování trestné činnosti nebo terorismu.

Balbuzanova uvádí také případ, kdy Apple odmítl FBI pomoci odemknout iPhone teroristy, což vyvolalo velkou veřejnou debatu o rovnováze mezi soukromím a národní bezpečností. Stále častěji se tak setkáváme s otázkou, jak moc můžeme důvěřovat technologickým společnostem, že správně balancují mezi ochranou našich dat a potřebou spolupracovat s vládami. Na jedné straně chrání naše osobní data, ale na druhé straně chrání i data vrahů a teroristů, kteří se přes jejich platformy mohou domlouvat na další trestné činnosti.

Dnešní digitální éra sociálních sítí přináší nové výzvy. Sociální média jako Facebook, Instagram, nebo Twitter se stávají platformami, kde uživatelé sdílejí osobní informace, názory a zážitky. Zde šifrování hraje důležitou roli v ochraně uživatelů před hackingem a neoprávněným sledováním. Avšak stejně tak může komplikovat práci orgánů činných v trestním řízení, které potřebují přistupovat k datům v rámci vyšetřování, protože se bohužel na těchto platformách nesdílejí pouze plány na dovolenou, ale také plány teroristických činů.

Jak můžeme tedy najít správný kompromis? Balbuzanova navrhuje, aby byly zákony jako Electronic Communications Privacy Act a Stored Communications Act aktualizovány, aby lépe reflektovaly současné technologické prostředí. Tato aktualizace by měla zahrnovat jasná pravidla pro přístup k šifrovaným datům, která by zohledňovala jak ochranu soukromí, tak potřeby národní bezpečnosti. V současnosti totiž neexistuje postup, který by jakkoliv umožňoval tato osobní data nabourat.

Dalším krokem by mohla být lepší spolupráce mezi technologickými firmami a vládními orgány. Navrhované řešení by mohlo zahrnovat vytvoření bezpečných dveří – speciálních přístupů, které by byly použitelné pouze v extrémních a řádně odůvodněných případech. Tento přístup by však vyžadoval velmi pečlivé zabezpečení, aby nedošlo k zneužití. Jiná cesta podle mého názoru však neexistuje. Nemůžeme chránit zločince, tím totiž zásadně nabouráváme svou vlastní svobodu a vystavujeme se obrovskému nebezpečí.

Vývoj nových technologií by měl být také zaměřen na vytvoření šifrovacích metod, které by umožnily účinnější a rychlejší reakci v případě právních požadavků, aniž by celkově oslabily bezpečnost uživatelů. Zde hraje klíčovou roli výzkum a vývoj v oblasti kyberbezpečnosti.

Problematika šifrování a soukromí v digitálním věku je komplexní a neustále se vyvíjí. Je nezbytné, aby společnost jako celek – od běžných uživatelů přes technologické giganty až po vládní instituce – diskutovala o těchto otázkách a společně hledala řešení, která budou spravedlivá a efektivní. Jaké technologické inovace přinese budoucnost a jak se s nimi vypořádáme, určí nejen naši schopnost chránit osobní údaje, ale i naši schopnost zachovat si svobodu a bezpečí v digitálním světě.

Možná by se teď vyplatilo zahodit svůj smartphone do nejbližšího koše a vyhlásit úplný technologický detox, ale všichni asi víme, že to se nestane. V digitální době už teď pár stovek let asi budeme žít a vlastním vzdorem nic nezměníme. Proto se zastavme a zamysleme se. Je před námi několik zásadních otázek, na které bychom si měli odpovědět:

Jak hluboko do našich digitálních životů mohou zasahovat vlády a soudy, aniž by nás to připravilo o soukromí, které tak chráníme? Nejde ochrana soukromí proti obecné bezpečnosti? Pokud technologické firmy vytvoří „bezpečné dveře“ do našich dat, kdo bude hlídat hlídače? Jak se ujistíme, že tyto speciální přístupy nebudou zneužity nebo hacknuty? Jak moc transparentní můžeme být? V době, kdy každé kliknutí a každý like může být zaznamenán, jak můžeme chránit naši digitální stopu? Co si vyberete vy? Jaký kompromis jste ochotni přijmout mezi ochranou vašich dat a pocitem bezpečí? Jakou váhu má pro vás osobní soukromí v digitálním věku? Samé otázky.

Martin Polívka

Zdroje:
Balbuzanova, V. (2020). Don’t Kill the Messenger: How the New Technologies Used by Internet-Based Communications Providers are Gutting Compelled Disclosure Laws. Journal of Law & Cyber Warfare, 8(1), 121-152

Piroheckého a Husárové polemika nad tvůrčím procesem a AI v literatuře z roku 2019

Studie s názvem „Tvořivost literatury v éře umělé inteligence“ uveřejněná v roce 2019 v časopise Česká literatura předkládá v úvodu dvě básně, z nichž jedna je dílem člověka a druhá vytvořená neuronovou sítí. Čtenáři jsou vyzváni k posouzení tvorby a odhadnutí které z krátkých dílek je lidským výtvorem, a která je strojová. Úvod textu se zabývá rostoucí schopností počítačů generovat literaturu a otázkou, jak tato skutečnost mění naše chápání literatury jako celku. Studie klade důraz na potřebu přehodnocení dosavadních předpokladů o literární tvorbě a upozorňuje na otázky týkající se hodnotového přístupu k literatuře v době umělé inteligence.
Projekty generování básnických textů pomocí umělé inteligence (AI) spadá pod označení elektronická literatura (e-lit). Od počátků tohoto žánru je generování básnických textů jednou z hlavních forem produkce a teoretizace těchto projektů je důležitou součástí jejího diskurzu. Počátky počítačově generované poezie sahají do padesátých a šedesátých let minulého století. Literatura vytvářená pomocí AI je nejnovějším pokračováním tohoto proudu e-lit, zabývajícím se možnostmi počítačové tvorby literatury a otázkami mediality, překladu a budoucnosti literárních forem.

Existují různé přístupy k generování básnických textů pomocí AI. Jedním z nich je využití rekurentních neuronových sítí (RNN), které se učí na základě textových dat a mohou fungovat na úrovni písmen nebo slov. Tyto sítě hledají vzorce v posloupnostech písmen nebo slov a generují texty na základě těchto vzorců.
Například projekt Jiřího Materny využívá neuronovou síť trénovanou na 80 000 básních z amatérského literárního fóra. Jeho software pracuje na úrovni písmen a umožňuje generovat básně, které jsou podobné těm lidským. Další projekty, jako je projekt Jacka Hopkinse, pracují se zvukovou rovinou jazyka a generují básně hlásku po hlásce, což umožňuje vytvářet metricky a rýmově vázané texty. Existuje i projekt, který generuje klingonskou poezii na základě vizuální poezie tvořené ze znaků počítačové klávesnice a šířené v určité komunitě. Další projekt využívá feministických textů z časopisu k tvorbě genderově orientované poezie.

Přestože některé počítačem generované básně mohou být považovány za kvalitní až geniální, většina vygenerovaných textů je spíše průměrná. Existuje stále velká náhoda v tom, zda bude počítačem vygenerovaný text kvalitní nebo ne. Ostatně podobně jako u lidských autorů. Tyto projekty generování básnických textů pomocí umělé inteligence postupně přinášejí nové formy tvorby literatury a otevírají diskusi o vztahu mezi technologií a tvůrčím procesem. Text hovoří o tom, že v oblasti generování textů umělou inteligencí jsou stále některé výzvy, zejména co se týče udržení koherence a tematické souvislosti v delších textech. Nicméně, technologický pokrok a umělecká kreativita postupně překonávají tyto limity. Toto je první část, ve které jsem silněji pocítil věk textu. V současné době, obzvláště u placených generativních nástrojů je nekoherence vzácnější a vzácnější.

Nicméně text sám poukazuje na to, že technologie postupuje a zároveň vypichuje, že existuje možnost spolupráce mezi lidmi a umělou inteligencí v procesu tvorby literatury. Uvádí případ z roku 2016, kdy byl vytvořen román za přispění umělé inteligence. Tento příklad také poukazuje na to, že čistá počítačová kreativita může být obohacena lidským smýšlením a konceptuálním rozhodováním.

Projekt Archerové a Jockerse, který v češtině vyšel pod názvem názvem Šifra mistra bestsellera analyzuje úspěšné prvky bestsellerů pomocí datových vědeckých metod, poskytuje cenné poznatky pro tvůrce literatury. Jejich práce odhaluje jazykové a tematické shody mezi bestsellery a identifikuje motivické vzory úspěšných románů. Není tedy pravda, že by umělá inteligence autorům jen škodila a připravovala je o živobytí.

Zajacova teorie kreativity, která se snažila přenést principy fungování živých systémů na literaturu, se zaměřuje na autora jako nositele tvořivosti. Tvrdí, že literatura může být tvořivá pouze tehdy, pokud čerpá energii ze svého okolí prostřednictvím autora. Avšak, s nástupem AI je třeba přehodnotit tuto perspektivu, protože literární texty mohou být generovány bez lidského vstupu. Tím se zpochybňuje role autora jako jediného nositele tvořivosti. Na rozdíl od Zajacovy teorie zdůrazňuje ale Bodenová v knize „The Creative Mind“ (2004) význam kombinatorického přístupu k tvořivosti. Tvrdí, že každý člověk je kreativní a že kreativita spočívá v nových, překvapivých a cenných nápadech nebo artefaktech, které vycházejí z existujících prvků. Bodenová také rozlišuje mezi psychologickou a historickou kreativitou a zdůrazňuje roli náhody v procesu tvoření. Nesmíme tedy zapomínat, že zbůsob práce člověka je práci AI velice podobný. Také diskutuje o problematických aspektech generování literárních textů pomocí AI, jako je absence hledačství nových forem a omezení znalosti o lidských motivacích. Bodenová argumentuje, že minimalistické texty jsou pro generování pomocí AI vhodnější, protože vyžadují větší míru interpretační práce od čtenáře.

Dějiny literatury od starověku až po současnost zahrnují opakující se spor mezi autory ohledně původu literárního díla. Tento spor se točí kolem otázky, zda je literární dílo výsledkem lidského umění, nebo má transcendentalní původ a člověk je pouze prostředníkem při jeho zaznamenání. Spory mezi transcendentalisty a racionalisty ukazují, že AI vstupuje do literárního prostředí převážně na stranu racionalistů. Použitím AI lze generovat texty v různých stylech, včetně těch, které jsou tradičně vnímány jako spirituálně inspirované. AI také ukazuje, že metafyzické významy v poezii se rozvíjejí až v procesu recepce textu, nejen v jeho genezi. Její role v současném literárním kontextu spočívá v demystifikaci literární tvorby a posilování komunikačních strategií. AI může akcelerovat proces demokratizace literatury tím, že umožní i lidem bez tvůrčích schopností vytvářet texty. To však vyvolává otázku, zda dosažení tohoto cíle přinese přínos. Komunikační aspekt literární tvorby je klíčový, a AI může paradoxně přispět k jeho posílení, protože je v této oblasti nenahraditelná. Nadále je AI v literatuře vnímána jako výzva ke strukturaci umělecké tvorby jako komunikace, nikoli pouhé produkce textů. V oblasti softwarového vývoje AI se rovněž otevírá prostor k přehodnocení používání pojmu kreativita, neboť některé systémy dosud nejsou schopny tvořit samostatně.

Studie zároveň upozorňuje na potřebu revidovat antropocentrické pojetí kreativity, a to zejména v kontextu současného technologického vývoje. Rozvoj AI v literatuře nepředstavuje dehumanizaci, ale spíše prohlubování lidské sebereflexe a humanizaci nových technologií. AI bude tedy formována podle toho, jakým směrem ji lidé povedou, a nemusíme se jí obávat, pokud bude zapojena do hluboce lidského a kulturního prostředí literatury.

Tento text jsem si k recenzi vybral proto, že pojednává současné velice trendy téma před několika lety. Zajímalo mě, jak pět let starý článek obstojí ve světle současného diskurzu a pohledů na AI. Co se týče pohledu na AI jako „dobrého sluhu a špatného pána“ tam se myslím moc nezměnilo, možná jsme jen trochu zpesimističtěli. Co ale článku úplně chybí, tak je otázka duševního vlastnictví jako takového a faktu, že AI může psát lidem podobné texty jen díky tomu, že vykrádá každého autora, co byl kdy publikovaný na internetu.
Celkově jsem vlastně překvapený, že na to kolik se toho změnilo a skoro nic neměnilo. Alespoň co se týče tohoto teoretického, filosofického nebo diskurzivního pojetí AI generované krásné literatury.

Konspirační teorie v „third spaces“ abeb Jak covid zpolitizoval spirituální influencerky

Pandemie covidu byla obdobím, kdy do veřejného prostoru začaly více pronikat všemožné konspirační teorie a iracionální vysvětlení probíhajících událostí. Jak a proč však začaly tyto konspirace prosakovat do jinak nepolitických částí internetu? Alespoň částečnou odpověď nabízí článek “We Are in Control”: Instagram Influencers and the Proliferation of Conspiracy Narratives in Digital Spaces, který zkoumá pronikání konspiračních teorií do obsahu instagramových spirituálních influencerek. Autorkou je antropoložka Mgr. Marie Heřmanová, Ph.D., která je absolventkou Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a v současné se zabývá digitální antropologií a digitální etnografií.

Pro influencery a influencerky je klíčová autenticita a bezprostřednost jako jedna z hlavních hodnot, kterou přinášejí svým sledujícím. Tuto autenticitu je však potřeba neustále vytvářet a performovat, například postováním neupravených fotografií, svěřováním se s osobními tématy a problémy či poskytování „náhledů do zákulisí“.

Strategie vytváření autenticity jsou podle Heřmanové silně genderově podmíněné. Zatímco muži mohou svou autenticitu budovat i prostřednictvím zapojování se do politických debat a komentování veřejného dění, ženy spoléhají spíše na vyjadřování intimity, zranitelnosti a pocitu sounáležitosti uvnitř jejich komunity sledujících – ztělesňují tak vlastnosti, které jsou považovány za typicky ženské. V praxi to vypadá tak, že se věnují především tématům souvisejícím s privátní sférou, jako je krása, spiritualita, wellbeing, zdraví či rodinný život.

Autorka se rozhodla zkoumat šest českých spirituálních instagramových influencerek, které v průběhu pandemie sdílely nějaký konspirační obsah. Šlo o influencerky, jejichž počty sledujících se pohybují v řádech desítek až stovek tisíc – pro pět z nich jsou také sociální sítě hlavním zdrojem obživy. Hlavní metodou využitou v rámci výzkumu byla digitální etnografie obsahující zúčastněné i nezúčastněné online i off-line pozorování a hloubkové rozhovory.

Spirituální influencerky jsou obecně charakteristické tím, že projevují zájem o new age spiritualitu a wellness culture, staví se nedůvěřivě k zavedeným autoritám, západní medicíně a materialistickému způsobu života a věří v sílu osobní zkušenosti, intuice a pozitivního myšlení. Jejich tematické zaměření se ale může různit, influencerky zahrnuté do této studie se soustředily například na jídlo, zdraví, rodičovství, jógu a body positivitu, duševní zdraví, domácí výuku nebo byznys.

Společným znakem pro podobné influencerky podle Heřmanové je, že se pohybují v takzvaných third spaces, tedy neutrálních a inkluzivních kyberprostorech, kde politická témata zdánlivě nemají místo. Zde však vstoupila do hry pandemie, která dokázala ona „nepolitická témata“ zpolitizovat a učinit je věcí veřejnou. Jak chránit své zdraví? Je lepší nosit roušku a nevycházet z domu, nebo pokračovat v normálním životě? Zabírá proti covidu lépe očkování, nebo přirozená imunita a správné nastavení mysli? Tyto otázky se začaly v obsahu influencerek objevovat stále častěji, a ne vždy na ně nabízely takové odpovědi, které byly v souladu s vědeckým poznáním a nařízeními či doporučeními státních orgánů. Z tématu tělesnosti a zranitelnosti, které je v genderově podmíněném prostředí internetu vlastní řadě ženských influencerek, se stal problém autonomie žen nad jejich těly. Pandemická opatření a povinné očkování byly chápány jako narušení této autonomie, a tím otevřely diskusi o těle a jeho kontrole na osobní i společenské úrovni.

Co se týče samotných spirituálních influencerek, jejich náchylnost ke konspiračním teoriím je dána již zmíněnými hodnotami, především odporem k autoritám a vírou v intuici a osobní zkušenost. Od individuální spirtituality a wellbeingu se tak některé influencerky přesunuly ke konspirativnímu komentování stavu světa, a to velmi nenápadným způsobem – příspěvky o potřebě politické organizace a odporu proti mainstreamové politice jsou často doprovázeny fotografiemi pláží, lesů, minimalistických ložnic s ranním světlem a rostlinami v květináčích. Právě tento původně apolitický styl v rámci third spaces umožňuje šíření a popularizaci konspiračních narativů i uživatelům, kteří se jinak politickému obsahu vyhýbají.

Ne všechny z influencerek, které konspirační teorie šířily, jim nutně věří. Jejich hodnotové nastavení charakteristické nedůvěrou k mainstreamu a vírou v individuální hledání pravdy je však vede k tomu, aby se svou komunitou sdílely nejrůznější obsah bez ohledu na jeho pravdivost či ověřitelnost. Jedna z influencerek k tomu uvedla: „Mám zde svou platformu a cítím se zodpovědná za sdílení informací, aby si lidé mohli udělat úplný obrázek a případně si vytvořit vlastní názor. Bylo by nezodpovědné, kdybych svůj vliv nevyužila.“ Prostřednictvím tohoto svého vlivu se však influencerky stávají alternativními autoritami a ovlivňují mínění statisíců lidí v těch částech internetu, které byly doposud považovány za apolitické.

Zdroj: Heřmanová, M. (2022). “We Are in Control”: Instagram Influencers and the Proliferation of Conspiracy Narratives in Digital Spaces. Slovenský národopis, 70(3), 349-368. Dostupné z: https://www.ceeol.com/search/article-detail?id=1080938