Ve své práci Don’t Kill the Messenger se Veronika Balbuzanova zaměřuje na to, jak by šifrovací technologie komunikačních služeb mohly změnit legislativní prostředí týkající se zveřejňování dat. Narážíme v tomto ohledu na zásadní otázku. Koho šifrovaná data chrání? Obyčejné lidi nebo padouchy a teroristy? Balbuzanova se zaměřuje na šifrování „end-to-end“ a dočasnou (mizející) komunikaci, které chrání soukromí uživatelů, ale zároveň ztěžuje práci vyšetřujícím orgánům. Tento problém je známý pod označením „Going Dark Problem“.
V současnosti, kdy každý den posíláme obrovské množství zpráv přes různé komunikační platformy, se šifrování stává klíčovým prvkem naší digitální bezpečnosti. Například WhatsApp a jeho šifrování end-to-end znamená, že nikdo jiný než komunikující strany si nemůže přečíst obsah zpráv. Tento přístup chrání data před zvědavýma očima, ale co se stane, když je potřeba informace získat pro vyšetřování závažných zločinů? Ani samotný WhatsApp však do konverzací nedokáže proniknout, tudíž nedokáže pomoci například při vyšetřování trestné činnosti nebo terorismu.
Balbuzanova uvádí také případ, kdy Apple odmítl FBI pomoci odemknout iPhone teroristy, což vyvolalo velkou veřejnou debatu o rovnováze mezi soukromím a národní bezpečností. Stále častěji se tak setkáváme s otázkou, jak moc můžeme důvěřovat technologickým společnostem, že správně balancují mezi ochranou našich dat a potřebou spolupracovat s vládami. Na jedné straně chrání naše osobní data, ale na druhé straně chrání i data vrahů a teroristů, kteří se přes jejich platformy mohou domlouvat na další trestné činnosti.
Dnešní digitální éra sociálních sítí přináší nové výzvy. Sociální média jako Facebook, Instagram, nebo Twitter se stávají platformami, kde uživatelé sdílejí osobní informace, názory a zážitky. Zde šifrování hraje důležitou roli v ochraně uživatelů před hackingem a neoprávněným sledováním. Avšak stejně tak může komplikovat práci orgánů činných v trestním řízení, které potřebují přistupovat k datům v rámci vyšetřování, protože se bohužel na těchto platformách nesdílejí pouze plány na dovolenou, ale také plány teroristických činů.
Jak můžeme tedy najít správný kompromis? Balbuzanova navrhuje, aby byly zákony jako Electronic Communications Privacy Act a Stored Communications Act aktualizovány, aby lépe reflektovaly současné technologické prostředí. Tato aktualizace by měla zahrnovat jasná pravidla pro přístup k šifrovaným datům, která by zohledňovala jak ochranu soukromí, tak potřeby národní bezpečnosti. V současnosti totiž neexistuje postup, který by jakkoliv umožňoval tato osobní data nabourat.
Dalším krokem by mohla být lepší spolupráce mezi technologickými firmami a vládními orgány. Navrhované řešení by mohlo zahrnovat vytvoření bezpečných dveří – speciálních přístupů, které by byly použitelné pouze v extrémních a řádně odůvodněných případech. Tento přístup by však vyžadoval velmi pečlivé zabezpečení, aby nedošlo k zneužití. Jiná cesta podle mého názoru však neexistuje. Nemůžeme chránit zločince, tím totiž zásadně nabouráváme svou vlastní svobodu a vystavujeme se obrovskému nebezpečí.
Vývoj nových technologií by měl být také zaměřen na vytvoření šifrovacích metod, které by umožnily účinnější a rychlejší reakci v případě právních požadavků, aniž by celkově oslabily bezpečnost uživatelů. Zde hraje klíčovou roli výzkum a vývoj v oblasti kyberbezpečnosti.
Problematika šifrování a soukromí v digitálním věku je komplexní a neustále se vyvíjí. Je nezbytné, aby společnost jako celek – od běžných uživatelů přes technologické giganty až po vládní instituce – diskutovala o těchto otázkách a společně hledala řešení, která budou spravedlivá a efektivní. Jaké technologické inovace přinese budoucnost a jak se s nimi vypořádáme, určí nejen naši schopnost chránit osobní údaje, ale i naši schopnost zachovat si svobodu a bezpečí v digitálním světě.
Možná by se teď vyplatilo zahodit svůj smartphone do nejbližšího koše a vyhlásit úplný technologický detox, ale všichni asi víme, že to se nestane. V digitální době už teď pár stovek let asi budeme žít a vlastním vzdorem nic nezměníme. Proto se zastavme a zamysleme se. Je před námi několik zásadních otázek, na které bychom si měli odpovědět:
Jak hluboko do našich digitálních životů mohou zasahovat vlády a soudy, aniž by nás to připravilo o soukromí, které tak chráníme? Nejde ochrana soukromí proti obecné bezpečnosti? Pokud technologické firmy vytvoří „bezpečné dveře“ do našich dat, kdo bude hlídat hlídače? Jak se ujistíme, že tyto speciální přístupy nebudou zneužity nebo hacknuty? Jak moc transparentní můžeme být? V době, kdy každé kliknutí a každý like může být zaznamenán, jak můžeme chránit naši digitální stopu? Co si vyberete vy? Jaký kompromis jste ochotni přijmout mezi ochranou vašich dat a pocitem bezpečí? Jakou váhu má pro vás osobní soukromí v digitálním věku? Samé otázky.
Martin Polívka
Zdroje:
Balbuzanova, V. (2020). Don’t Kill the Messenger: How the New Technologies Used by Internet-Based Communications Providers are Gutting Compelled Disclosure Laws. Journal of Law & Cyber Warfare, 8(1), 121-152
Ta naše platforma 
Skvěle napsaný článek s velmi zajímavým tématem. Nedávno jsem narazil na “kauzu”, kdy se část Evropské Unie ohradila proti end-to-end šifrování. Ta kritizovala přesně to, co je zmíněno v tomto článku – end-to-end šifrování pomáhá zločincům, teroristům, pedofilům a dalším v jejich nelegální činnosti a měla by proto být omezena či zrušena. A argument to vskutku není špatný, dává perfektní smysl, že světové technologické společnosti by neměly zločincům poskytovat jednoduchou a soukromou komunikaci. Jenže jak se toho zbavit aniž bychom narušovali soukromí všem ostatním?
Podle mého názoru se jako paralela dá použít vlastní bydlení. Do vašeho bytu nikdo nesmí, nikdo nemá právo do něj vstoupit bez vašeho povolení a tudíž nevítané osoby nemají přehled o tom, co se děje za vašimi dveřmi. V momentě, kdy jste ale např. vyšetřováni pro zločin, může soud nařídit domovní prohlídku a vše odkrýt. A stejně by to podle mě mělo fungovat u šifrovaných zpráv – jejich dešifrování by mělo být v pravomoci státních institucí, avšak pouze s pádnými důvody.
Jonáš Mácha
To se mi líbíTo se mi líbí
Zajímavý článek popisující téma, které se nás všech bezprostředně dotýká, protože se dnes převážná část komunikace odehrává právě na sítích. Autor článku vybízí čtenáře k zamyšlení a utvoření vlastního názoru na dané téma. Je opravdu těžké vyvážit jazýček vah tak, aby se nám nadále dostávalo bezpečnosti i soukromí v našich konverzacích. Do jisté míry se dá tvrdit, že ten kdo nemá co skrývat se nemusí ničeho bát. Ale přeci jenom, všichni chceme mít nějaký pocit soukromí a chceme, aby se určité věci v našem životě odehrávaly za zavřenými dveřmi (zašifrovaným chatem). Osobně se tedy přikláním spíše k liberálnímu pohledu na věc, kdy by měl být přístup k soukromým zprávám omezen a o každém možném nahlížení do soukromých zpráv by měl rozhodovat soud, tak jako například v případě domovních prohlídek.
To se mi líbíTo se mi líbí
Moc hezky pojatá práce. Analýza jasně osvětluje složitost otázky soukromí a šifrování v digitálním světě, a to zejména v kontextu současných technologických trendů a právních zásad. Jsem přesvědčen, že nalezení rovnováhy mezi ochranou soukromí jednotlivců a potřebou zajištění národní bezpečnosti je jedním z největších výzev dnešní doby. Navrhované aktualizace právních předpisů, které by lépe reflektovaly současný technologický kontext, jsou důležitým krokem vpřed. Je nezbytné, aby se právní rámec přizpůsobil novým výzvám a možnostem digitálního světa, aby bylo možné účinněji řešit otázky ochrany soukromí a zároveň zajistit bezpečnost veřejnosti. Nakonec si myslím, že je důležité, abychom se všichni, jako jednotlivci i společnost jako celek, aktivně zapojovali do diskuse o těchto otázkách a hledali společná řešení, která budou respektovat různorodé potřeby a hodnoty naší společnosti. Společný dialog a snaha o nalezení kompromisu jsou klíčové pro budování důvěry a stability v digitálním prostředí.
To se mi líbíTo se mi líbí
Článek „Šifrovací technologie: Chrání nás, nebo je to jen iluze bezpečnosti?“ podněcuje diskuzi o rovnováze mezi ochranou soukromí a národní bezpečností v digitálním věku. Autor zdůrazňuje, jak end-to-end šifrování chrání osobní data uživatelů, ale ztěžuje práci vyšetřovacím orgánům.
Diskutuje také o potřebě inovací v šifrovacích metodách pro efektivnější právní odpovědi, aniž by se oslabilo uživatelské soukromí. Celkově článek nabádá k vyváženému přístupu mezi ochranou dat a veřejnou bezpečností, což vyvolává otázky o možnosti technologického zneužití a o transparentnosti.
Jako čtenář bych uvítal i více konkrétních statistik a příkladů, které ilustrují dopady šifrování na bezpečnost a kriminalitu. Například, jaký procentuální podíl kriminálních činů je vyšetřován s obtížemi kvůli šifrování? Také by bylo užitečné zahrnout přehled různých typů šifrování a jejich specifických výhod a nevýhod v reálném světě. Informace o konkrétních případech, kde šifrování buď pomohlo chránit data, nebo naopak komplikovalo právní procesy, by také přidaly na srozumitelnosti a ucelenosti argumentace.
To se mi líbíTo se mi líbí
Za mě dobře vybrané a zajímavé téma studie. Zabezpečení a šifrování online konverzací rezonuje společností čím dál více, mezi širší veřejností o to více poté, co messenger zabezpečil konverzaci uživatelským kódem. V postu jsou zajímavé a pro mě doposud neznámé informace, například o zabezpečení WhastApp, které je nezlomné či o chybějící legislativě u možného nabourání dat při podezření z trestného činu. Trochu zbytečně se v postu opakují některé myšlenky, především to, že uživatelé jsou chránění, ale spolu s nimi také teroristé a zločinci. Navíc je trochu matoucí, které myšlenky patří autorce studie, a které autorovi postu. Otázky na závěr jsou zajímavé, chybí mi ale pointa studie, nějaký závěr, zda autorka studie navrhla konkrétní řešení a podobně.
To se mi líbíTo se mi líbí